Jsme částí země
                                ---------------
  Řeč náčelníka Seattlea k prezidentu Spojených států amerických v roce 1855
  --------------------------------------------------------------------------

      Roku 1855  vyzval americký prezident Franklin Pierce indiánský  kmen
      Duwamishů,  jenž žil ve státě Washington na severozápadě    USA, aby
      prodal své území bílým  osadníkům a usídlil  se  v rezervaci.     Na
      požadavek,  vybízející k činu dosud neslýchanému, odpověděl náčelník
      Seattle touto řečí:


      Velký   náčelník ve  Washingtonu posílá zprávu,  že si  přeje koupit
      naši zem.  Velký náčelník   nám posílá také slova přátelství a dobré
      vůle.  To je od něj přívětivé, neboť  my víme, že  našeho přátelství
      nemá  zapotřebí.    Ale my jeho nabídku uvážíme, neboť víme, že když
      neprodáme, přijde snad bílý muž s puškami a naši zem si vezme.

      Jak je možné oblohu nebo teplo země koupit či prodat?

      Tato  představa je nám cizí.  Když   nevlastníme  svěžest vzduchu  a
      třpit vody, jak to od nás můžete koupit?

      My se rozhodneme.

      Co říká  náčelník   Seattle,   na  to se   může velký  náčelník   ve
      Washingtonu  spolehnout  tak jistě,  jako  se náš bílý   bratr  může
      spolehnout na návrat ročních dob.

      Má slova jsou jako hvězdy, nezaniknou.

      Každý  kousek této  země   je mému  lidu svatý,   každé lesknoucí se
      jedlové  jehličí,   písečné  pobřeží, mlha v tmavých  lesích,  každá
      paseka, každý bzučící hmyz je v myšlenkách a zkušenostech  mého lidu
      svatý. Míza, která stoupá ve stromech nese vzpomínku rudého muže.

      Když mrtví  bílého muže   odcházejí,  aby se toulali  pod  hvězdami,
      zapomínají na zemi  svého narození.  Naši mrtví na tuto  divukrásnou
      zemi nikdy nezapomenou, neboť ona je rudému muži matkou.

      Jsme částí země a ona je částí nás.

      Vonící  květiny  jsou naše sestry,   srnci,  kůň a velký  orel  jsou
      našimi  bratry. Skalnaté výšiny, úrodné louky, teplo z těla poníka a
      člověka, to všechno patří do jedné rodiny.

      Posílá-li nám tedy velký náčelník  ve Washingtonu zprávu,   že  chce
      koupit náš kraj, žádá od nás hodně.

      Velký náčelník   nám sděluje,   že  nám dá místo,  kde  můžeme   žít
      pohodlně a sami pro sebe. On bude našim otcem a my jeho dětmi.

      Ale může to tak vůbec někdy být? Bůh miluje váš  lid a své rudé děti
      opustil. Dává bílému   muži  stroje,  aby mu pomohl v jeho  práci  a
      staví pro něj  velké vesnice. Váš lid je den  ze dne silnější.  Brzy
      zaplavíte  kraj  jako řeky,   které se řítí roklinami   po nečekaném
      dešti. Můj lid je jako opadávající příliv -- avšak bez návratu.

      Ne, jsme  různé rasy.   Naše děti si  spolu  nehrají  a  naši starci
      nevyprávějí stejné příběhy. Vám je Bůh nakloněn, my jsme sirotci.

      Vaši nabídku koupit naši zem uvážíme.

      Nebude  to  lehké,  neboť tento  kraj je  nám svatý.  Máme  potěšení
      z těchto lesů.

      Nevím, jsme jiní než vy.

      Třpytící se  voda, která   proudí   v potocích  a řekách, není jenom
      voda, nýbrž krev našich předků. Když vám tento kraj prodáme,  musíte
      vědět,  že je    svatý a učit děti, že je svatý a že  každý  prchavý
      odraz v  průzračné  vodě jezer vypráví o tradicích a událostech   ze
      života mého lidu. Zurčení vody je hlas mých předků.

      Řeky jsou našimi bratry -- zahánějí naši žízeň.

      Řeky  nesou naše   kánoe  a živí naše děti.  Když svůj kraj prodáme,
      musíte si pamatovat  a učit své děti,  že řeky jsou našimi i  vašimi
      bratry a musíte být od  nynějška k řekám dobří, tak jako ke  každému
      jinému bratru.

      Rudý  muž vždy  ustupoval před pronikajícím bílým mužem,  tak   jako
      jitřní mlha  ustupuje do hor před ranním  sluncem.  Ale popel našich
      otců je svatý, jejich  hroby   jsou svěcenou půdou, a tak   jsou nám
      posvěceny tyto pahorky, tyto stromy, tento kus země.

      Víme,  že bílý  muž naší  povaze nerozumí. Je to pro něj stejný  kus
      země,  jako každý jiný, neboť je cizincem,  který přichází  v noci a
      ze země  si vezme,  cokoli potřebuje. Odchází od hrobů svých otců  a
      nestará se. Krade zemi svým  dětem a nestará  se. Hroby otců a právo
      dětí na narození jsou zapomenuty. Zachází se svou matkou, zemí, a se
      svým bratrem, nebem, jako s věcmi ke koupi a k drancování,   prodává
      je jako ovce či lesklé  perly. Jeho hlad pohltí zemi a nezanechá nic
      než poušť.

      Nevím, naše povaha je jiná než vaše.

      Pohled na vaše města v očích rudého muže bolí.

      Snad proto, že rudý muž je divoch a nic nechápe.

      Ve městech bělochů  není žádné ticho. Žádné místo, kde   je možné na
      jaře slyšet rozpukání listů nebo bzučení hmyzu.

      Ale možná  mi to tak připadá  jen  proto, že jsem divoch a nerozumím
      tomu.

      Ten hluk se zdá být našim uším jenom urážlivým.  Co ještě zbývá   ze
      života, když není slyšet  křik   ptáka  nebo hádání  žab  v noci   u
      rybníka?

      Jsem rudý muž a nerozumím tomu.

      Indián má rád tiché šelestění větru,    který hladí hladinu rybníka,
      vítr vyčištěný poledním deštěm nebo  těžký  vůní  borovic. Vzduch je
      drahocenný pro rudého muže, neboť  všechno sdílí ten samý  dech. Zdá
      se, že bílý muž si nevšímá vzduchu,  který dýchá, jako muž, který už
      mnoho dní umírá, je i on otupělý proti zápachu.

      Ale když  vám prodáme svou zem, nesmíte zapomenout, že vzduch je nám
      drahocený, že vzduch se dělí  o svého  ducha s veškerým  životem, ve
      kterém je obsažen.

      Vítr dal našim otcům první dech   a přijme  jejich poslední. A  vítr
      musí dát také našim dětem životní  sílu. A jestliže vám prodáme svou
      zem,  musíte si ji cenit  jako zvláštní  a posvěcenou,  jako  místo,
      kde i bílý muž cítí, že vítr sladce voní lučními květinami.

      Vaši nabídku  uvážíme a jestliže se rozhodneme přijmout, tak jen pod
      jednou podmínkou.

      Bílý muž musí se zvířaty této země zacházet jako se svými bratry.

      Jsem divoch a jinak tomu nerozumím.

      Viděl  jsem  tisíc   zetlelých   buvolů   zanechaných  bílým  mužem,
      zastřelených z kolemjedoucího vlaku.

      Co je člověk bez zvířat?

      Kdyby všechna zvířata vymizela,   zemřel by člověk na velkou  samotu
      ducha. Co se stále děje zvířatům, stane se brzy i lidem.

      Všechno je vzájemně spojeno.

      Co postihuje zemi, postihne i syny země.

      Musíte své děti  učit, že  půda  pod jejich  nohama je popel  našich
      dědů.  Aby  kraj  ctili, vypravujte jim, že země je naplněna  dušemi
      našich předků.

      Učte své děti to, co my učíme naše děti: země je naší matkou.

      Co postihuje zemi, postihne i syny země.

      Když  lidé na zem plivají, plivají sami na sebe. Neboť víme, že země
      nepatří lidem, ale ze lidé patří zemi, to víme

      Všechno je vzájemně spojeno jako krev, která spojuje rodinu.

      Vše je spojeno.

      Co postihuje zemi, postihne i syny země.

      Člověk  nestvořil pohyb země, on je v něm pouze vláknem.  Co uděláte
      tomu pohybu, uděláte sami sobě.

      Ne, noc a den nemohou žít společně.

      Naši   mrtví  žijí  dál v sladkých  vodách  země,  vracejí  se znovu
      s tichým  krokem   jara  a jejich duše ve větru,  který čeří hladinu
      rybníka.

      Nabídku bílého muže koupit naši zem uvážíme.

      Ale  můj lid se ptá, co vlastně chce  bílý muž? Jak je možno  koupit
      oblohu či teplo země nebo  rychlost  antilopy?    Jak vám  to můžeme
      prodat, a jak to můžete koupit?

      Copak  můžete    se  zemí dělat co chcete   jenom proto, že rudý muž
      podepíše  kus papíru a dá ho   bílému muži? Když nevlastníme svěžest
      vzduchu a třpyt vody, jak to od nás můžete koupit? Mohou vaše peníze
      vratit bůvolům život, až bude i ten poslední zabit?

      Vaši nabídku uvážíme.

      Víme, že když neprodáme, přijde  nejspíš bílý muž se zbraněmi a naši
      zem si vezme.

      Ale my jsme divoši.

      Bílý  muž, přechodně    držící moc, si  myslí, že už je snad  Bohem,
      kterému patří země.

      Jak může nějaký člověk vlastnit svoji matku?

      Vaši  nabídku koupit  naši zem uvážíme,   den   a noc nemohou    žít
      společně, uvážíme vaši nabídku jít do rezervace. Budeme žít  stranou
      a v míru.

      Není důležité, kde strávíme zbytek našich  dní. Naše děti viděly své
      otce  ponížené   a poražené.   Naši válečníci  byli  zahanbeni.   Po
      porážkách   tráví  své dny  zahálčivě, otravují   svá  těla sladkými
      pokrmy a silnými nápoji.

      Není důležité,  kde strávíme  zbytek svých  dní. Už jich není mnoho.
      Ještě  pár hodin, několik zim, a  žádné dítě velkých  kmenů,   které
      dříve žily v tomto kraji nebo se teď v malých skupinkách  toulají po
      lese, už nezůstane, aby truchlilo u hrobů  lidu, který byl kdysi tak
      silný a plný naděje jako ten váš.

      Ale proč se mám rmoutit nad záhubou svého lidu,  národy jsou z lidí,
      z ničeho jiného.   Lidé přicházejí a odcházejí jako   vlny  na moři.
      Dokonce   ani bílý muž, jehož Bůh s ním zachází a mluví  jako přítel
      s přítelem, nemůže uniknout společnému určení.

      Snad jsme přece bratři.

      Uvidíme.

      Jedno víme.  To, co bílý muž snad  jednoho dne objeví, že náš Bůh je
      tentýž Bůh.

      Možná  si myslíte, že jím vládnete, tak  jako  usilujete o ovládnutí
      země,  ale to nemůžete.   On je Bůh  lidí, stejně  tak rudých   jako
      bílých.   Tento kraj  je  pro  něj  cenný a  zranit   zemi   znamená
      opovrhovat jejím Stvořitelem.

      I bílí pominou, možná dříve než všechny ostatní kmeny.

      Pokračujte    se zamořováním svého  lože a jedné noci se udusíte  ve
      vlastním  odpadu. Ale  ve  své záhubě budete zářit, zažehnuti  silou
      Boha, který vás  přivedl do této   země a vám určil vládnout  tomuto
      kraji a rudému muži.

      Toto předurčení je nám hádankou.

      Až budou  všichni  buvoli   pobiti, divocí  koně  zkroceni, až budou
      skryté kouty lesa   ztěžklé   pachem mnoha  lidí a  pohled na plodné
      pahorky zohavený mluvícími  dráty, kde potom bude houština, kde bude
      orel a co to znamená, dát zbohem rychlému ponymu a lovu?

      Konec života a začátek přežívání.

      Bůh vám  dal vládu nad   zvířaty,   lesy a  rudým mužem  z  nějakého
      zvláštního důvodu, ale tento důvod je nám hádankou.

      Snad  bychom  tomu mohli porozumět, kdybychom věděli, o čem bílý muž
      sní, jaké  naděje líčí svým dětem za dlouhých  zimních večerů a jaká
      vidění vkládá do jejich představ, že stále touží po zítřku.

      Ale my jsme divoši, sny bílého muže jsou nám skryty.

      A protože jsou nám skryty, půjdeme každý svou vlastní cestou.  Neboť
      si především vážíme práva každého člověka žít tak,  jak  si to   sám
      přeje, bez ohledu na to, jak se liší od svých bratrů.

      Není toho moc, co nás spojuje.

      Vaši nabídku uvážíme.

      Jestliže   přisvědčíme,  pak  jenom   proto,  abychom  si  zajistili
      rezervaci,  kterou jste slíbili. Tam snad můžeme strávit naše krátké
      dny po svém způsobu.

      Až poslední rudý  muž ustoupí z této země a jeho paměť  bude  už jen
      stínem mraku  nad  prérií, bude duch mých otců v těchto lesích stále
      ještě živoucí. Neboť  oni milovali tuto zem, jako  novorozeně miluje
      tlukot srdce své matky.

      Když vám  prodáme svůj kraj,  milujte  jej, jako jsme jej  milovali,
      starejte se, jako jsme  se my starali, uchovejte si vzpomínku na ten
      kraj, na     takový, jaký je, když si jej berete. A  veškerou   svou
      silou,  svým duchem, svým  srdcem jej zachovjte    pro  vaše  děti a
      milujte jej, jako Bůh miluje nás všechny.

      Neboť jedno víme, náš Bůh je tentýž Bůh.

      Tato země je mu svatá.

      Sám bílý muž nemůže ujít společnému určení.

      Snad jsme přece bratři.

      Uvidíme.

      <<


            výheň