FUSION
                          (Weather Report a další)




       Za první  pokus o propojení jazzu  a rocku (z jazzu  si fusion bere
    instrumentaci a improvizaci, z  rocku rytmus) jsou většinou považována
    alba Milese Davise  "Bitches Brew" (1970) a "In  a Silent Way" (1969),
    obojí z  produkce firmy Columbia. V  Evropě se pro tento  hudební směr
    mezi směry  někdy používá nepřesného označení  jazz-rock, fusion totiž
    nemusí zdaleka obsahovat jenom vlivy jazzu a rocku.



                               WEATHER REPORT

       Jednu z nejslavnějších fusion skupin založil v roce 1970 klávesista
    Joe  Zawinul  (původem  Rakušan)  a  saxofonista  Wayne Shorter, černý
    Američan, jehož hráčská osobnost je srovnávána s Johnem Coltranem. Oba
    dva už měli  v jazzové hudbě jméno jako autoři  i interpreti - Zawinul
    vydal mimo jiné album "Money in  the Pocket", Shorter "Speak No Evil".
    Oba dva  také hráli, Zawinul se  podílel i autorsky, na  zmíněném albu
    Milese Davise "Bitches Brew"  (spolu s Hancockem, Coreou, McLaughlinem
    a dalšími). Skupina  existovala 15 let, každý  rok vydala jeden titul.
    V původní sestavě  byli také basista Miroslav  Vitouš a bubeníci Airto
    Moreira a Alphonse Mouzon.
       První alba  skupiny ("Weather Report",  "I Sing the  Body Electric"
    a "Sweetnighter")  byla  výrazně  spojena  s  jazzovou  formou.  Další
    nahrávkou je vynikající "Mysterious Traveller" (1974), na které se již
    prosazuje  důraz  na  akustickou  stránku  hudby  a  na  vcelku pietní
    "zpopularizování", kultivované přizpůsobení  některých jazzových prvků
    vkusu posluchače  populární hudby. Skupina se  ale nebrání ani využití
    některých zcela nelíbivých prvků  - disharmonických akordů, nezvyklého
    aranžmá.
       V  tomto a  v následujícím  albu "Black  Market" (1976)  se v hudbě
    skupiny začíná  výrazně uplatňovat pevnější  rytmus a svázanost  partů
    jednotlivých  hudebníků,  kteří  ale  neztrácejí  svou  individualitu.
    Začíná  platit známý  výrok Zawinula:  "We never  solo, but  we always
    solo."
       Nejznámější  album skupiny,  "Heavy Weather"  (1977), znamenalo jak
    umělecký,  tak komerční  úspěch. Autorsky  se na  něm podílel Zawinul,
    Shorter  a  Jaco  Pastorius  (který  ve  skupině  zůstal z alba "Black
    Market"  a   který  je  často  považovaný   za  jednoho  z  nejlepších
    baskytaristů vůbec). Skupině se podařilo udržet vysokou laťku a přitom
    zůstat přístupnou. Důležitá byla  také přítomnost perkusionistů Manolo
    Badreny (Portorikánec) a Alexandera Acuny (z Peru).
       Podařilo  se  dokonale  sladit  jak  výraznou, nesentimentální, ale
    citlivou  hru Wayna  Shortera, tak  Zawinulovo mistrovské  bohaté, ale
    nepřebujelé  využívání  syntetizérů  (Prophet,  Oberheim,  ARP; dnešní
    klávesoví  "mágové" nesahají  Zawinulovi ani  po kotníky),  Pastoriovy
    energické,  dokonale plynulé  baskytarové šestnáctinky  a etnicizující
    hru obou  perkusionistů. Výsledkem je  vycizelovaný, komplikovaný zvuk
    kapely  a  hudba  oproštěná  od  (z  hlediska  posluchače  zvyklého na
    "běžnou"  hudbu) jazzových  klišé, dynamická,  inteligentní, zajímavá.
    Tuto  nahrávku  dokonce  u  nás  vydal  Supraphon.  Weather Reportu se
    podařilo úspěšně  balancovat na hranici žánrů  a vytvořit hudbu, která
    je aktuální i v současnosti, dvacet let po svém vzniku.
       Následovalo album  "Mr. Gone" (1978), na  kterém dominují především
    Zawinulovy syntetizéry. Se značně  omezenými prostředky dosáhl Zawinul
    i na  dnešní dobu  nesmírně zajímavých  a přesvědčivých  efektů (které
    ovšem  byly  podloženy  snahou  o  vytvoření  zajímavé hudby). Jazzoví
    puristé byli popuzeni tím, že  nadvláda syntetizérů odsunula do pozadí
    hráčskou  inteligenci  všech  členů  a  zároveň  sólistů  kapely (a že
    Shorter  je vlastně  tím Mr.  Gone). Na  nahrávce se podíleli špičkoví
    bubeníci, jako  například Tony Williams, Steve  Gadd a především Peter
    Erskine.
       Po  záznamu  koncertu  skupiny,  živého  dvojalba  "8:30"  přichází
    nahrávka "Night Passage" (1980), která  se v sestavě Zawinul, Shorter,
    Pastorius,  Erskine  opět  vrací  k  jazzové  tradici.  Další nahrávky
    (například "Domino  Effect" (1982)) znamenají  postupný rozpad skupiny
    (odešel Shorter) a už úplně jinou hudbu.




                           DALŠÍ DOPORUČENÉ TITULY

    Většina z  uvedených titulů je k  dispozici v Bontonu v  paláci Koruna
    nebo Popronu v Jungmannově ulici,  nahrávky označené MKP jsou dostupné
    v Městské knihovně  v Praze, kde vám  je bezplatně půjčí na  dva týdny
    (z Weather Report mají v MKP  pouze "Best of", Davisovo "Bitches Brew"
    je tu také k dispozici).

    - Mahavishnu Orchestra: Apocalypse (1975) MKP
      Pokus kytaristy  Johna McLaughlina o kombinaci vážné hudby a fusion,
    hudba  plná  energie.  Na  albu  se  jako  interpret podílel houslista
    Jean-Luc Ponty.

    - John McLaughlin with the One Truth Band: Electric Dreams (1978)
      Bluesově laděná nahrávka, McLaughlin  rozšiřuje fusion o prvky hudby
    Východu (Ravi Shankar - housle).

    - Jaco Pastorius: Word of Mouth (1981)
      Možná spíše jazzové album, nekonformní a velkoryse pojaté z produkce
    Warner Bros., obsahuje nejznámější  Pastoriovu skladbu "Three Views of
    a Secret".  Mezi interprety  jsou  Don  Alias, Jack  DeJohnette, Peter
    Erskine, Herbie Hancock a další.

    - Return to Forever: Romantic Warrior (1976)
      Titul  s nejvyššími  uměleckými ambicemi  skupiny Return  to Forever
    (klávesista  Chick Corea,  basista  Stankley  Clarke, kytarista  Al di
    Meola a bubeník Lenny White), s výraznými rockovými prvky.

    - Al di  Meola, John McLaughlin,  Paco de Lucia:  Friday Night in  San
    Francisco (1980)
      Živá nahrávka koncertu tří známých kytaristů ve stylu flamenco.

    - Al  di Meola,  Stanley Clarke,  Jean-Luc Ponty:  The Rite of Strings
    (1995) MKP
      Akustická nahrávka (kytara, basa, housle).



                                                            Powl


            výheň