L e g e n d a r y  T a l e s
                                    
                                   

           Když  se   tak  dnes  dívám  na   hudební  scénu  plnou  techna
     a sentimentálních kapel  pro dvanáctky, mám  takový pocit, že  se nám
     nějak  ztrácí  kvalita  pod  hromadou  komerčního  braku  (snad kromě
     tradičně v  ústraní stojící važné hudby  a jazzu). O domácí  scéně se
     asi nemá cenu  ani zmiňovat, a tak úspěch  kapel jako Chinaski nebudu
     raději komentovat.  Podobná situace je  však i jinde  ve světě, možná
     snad kromě Japonska, které se stalo posledním ostrůvkem naděje. Kdysi
     tak početná skupina zastánců metalové  revolty let osmdesátých se nám
     po odchodu všech  lovců kariéry scvrkla na osamocené bojovníky, podle
     některých, již dávno mrtvého stylu. Ale jak se říká, oddělilo se zrno
     od plev (alespoň někde), a tak  se po skončení tzv.  Grungemánie, kdy
     všechny   kapely,  ještě   nedávno  tak   prosazované  médii,  upadly
     v zapomnění,  snad zase  vrátí "staré  dobré časy".  Jsem totiž  toho
     názoru,  že než  se někdo  stane megahvězdou, měl by  na svůj nástroj
     alespoň  umět  hrát,  protože  bezduché  tříakordové vodrhovačky musí
     rychle  unudit i  hudebního imbecila, a i  když se  občas na komerční
     scéně přece jen něco kvalitního objeví, obecně lze mluvit o braku.
           Zcela  z jiné  škatulky je  dnes mnou  recenzovaná kapela.  Pod
     vlivem několika recenzí vychvalujících  "Legendary Tales" skoro až do
     nebes, jsem obětoval 490 Kč,  zakoupil  si  CD a musím  říct, že toho
     opravdu nelituji.
           Původ tohoto  seskupení je ve  slunné Itálii, která  není právě
     rodištěm kvalitních  (metalových) kapel, ovšem  Rhapsody všechny tyto
     předsudky  smetli  ze  stolu  a  vyprodukovali  nadprůměrně  kvalitní
     debutové  album.  Stylově  se  jedná  o  jakési  spojení speed metalu
     s hudbou klasickou. Autory veškeré  hudby jsou kytarista Luca Turilli
     a klávesák Alex Staropoli, sestavu  doplňují bicmen Daniele Carbonera
     a zpěvák Fabio Lione. Toho pravého  basáka prý zatím nesehnali, takže
     basový part musel nahrát Sascha  Paeth (člen Heavens Gate a producent
     této desky)  a Robert Hunecke.  Kromě členů kapely  uslyšíme na desce
     i housle,  violu, čelo,  kontrabas, mandolínu,  ... (všechno  nahráli
     živí hráči, žádné komply).
           A  teď již  trochu blíže  k desce  samotné. Po  nezbytném intru
     otevírá album "Warrior  Of Ice", který dává jasně najevo, kudy kapela
     kráčí.  Precizní technika  hry, propracované  melodie, vkusné spojení
     klasických  nástrojů  s  moderními,   kvalitní  zpěv  a  sbory,  vliv
     Helloweenu,  Gamma  Ray,  Yngwie  Malmsteena,  ...  , ale také Bacha,
     Vivaldiho,   Telemanna,   Mozarta   a    jiných.   Další   v   pořadí
     - šestiminutová  "Rage   of  the  Winter"    disponuje  snad  nejvíce
     chytlavým refrénem  z celé desky, ale  ani její dlouhé instrumentální
     pasáže  nenudí.  Po  prvním  oddechu  v  podobě  skladby  "Forest  of
     Unicorns" opět zrychlujeme ve "Flames of Revenge", klonící se v úvodu
     ke klasickému pojetí speed metalu, ale  ke slovu se dostanou i smyčce
     a klavír. "Land  of Immortals" zaujme  úvodními kytarovými vyhrávkami
     a houslovým partem.  Setkáme se zde i  s klasickými kytarovými duety.
     Nudit se  rozhodně nebudete. Asi nejlepší  z poklidných skladeb desky
     je  "Echoes  Of  Tragedy".  Úvod  obstarává  tiché  piáno,  aby  bylo
     v refrénu  náhle  nahrazeno  mohutným  sborovým  zpěvem.  To  už  ale
     přichází  "Lord Of  The Thunder"  a rytmus  zase nabírá na obrátkách.
     Výrazné  smyčcové party  střídají rychlá  kytarová a  klávesová sóla,
     bubeník  na  vás  valí  dvoušlapákové  palby,  všechno  opět  vrcholí
     refrénem a  návratem k úvodnímu  motivu. Tečkou za  touto symfonií je
     úder  hromu. Album  uzavírá stejnojmenná  skladba v  délce téměř osmi
     minut,  která ovšem  zůstává trochu   ve stínu  ostatních, ale  i tak
     můžeme mluvit o nadprůměrnosti.
           Nutno podotknout, že technicky jsou  na tom hráči opravdu dobře
     (kytarista  by mohl  v rychlosti  klidně soupeřit  s Malmsteenem nebo
     Tolkkim).  Velkým kladem  je, že  všichni dávají  přednost celku před
     vlastním zviditelněním. Všechny skladby jsou vypilovány do posledního
     detailu.
           Co  se textů  týče, jak   již název  alba napovídá,  zavede nás
     kapela do dob  legendárních válečníků, kde dobro vítězí  nad zlem ...
     a tomu odpovídá i klasický, ručně kreslený obal desky.
     Jen je  trochu škoda, že  album trvá pouze  zhruba 45 minut  , ale na
     druhou stranu raději 45 minut kvality než 70 minut nudy.
           Takže abych to nějak shrnul.  Kapela nám předkládá skvělé album
     oplývající  rozmanitostí melodií  a hráčskými  schopnostmi, spojující
     dva vzdálené a  přitom si tak blízké styly. A  i když velmi pochybuji
     o jeho  komerčním   úspěchu,  doufám,  že  se   kromě  úzkého  okruhu
     posluchačů kapel  jako třeba Stratovarius zalíbí  i ostatním ctitelům
     jakékoli kvalitní hudby.

                                                            / Wark




           A  je to  tady, první  LPčko od  Rhapsody je  konečně na světě!
     Téměř  neznámá italská  kapela,  která  až doposud  sklízela příznivé
     kritiky  pouze svými  demonahrávkami u  recenzentů různých metalových
     fanzinů, narušila  hegemonii německo -  skandinávského metalu úpěchem
     svého  debutu, který  se takřka  přes noc  dostal na  špici (spolu se
     švédskými Hammerfall) různých "hitparád" jako objev roku. A právem.
           Luca  a  Alex,  hlavní   tvůrčí  síla  celé  formace,  utvořili
     výjimečnou  skladatelskou   dvojici,  která  těží   ze  svých  kořenů
     v klasické hudbě. Celé  album je jedno velké "tančení  na ostří nožů"
     jejich vybroušených herních projevů, kde si dvě skladatelské identity
     hudebně "konkurují",  aby vzápětí spolu  vytvořily jeden kontrapunkt.
     Celkový  dojem  je  tak  mnohem  bohatší  než  např. u výše zmíněných
     Stratovarius, kde všemu jasně dominuje Tolkkiho kytara a Johanssonovy
     klávesy tak, i přes všechny jeho bravury, zůstávají poněkud v ústraní
     a jen doplňují výslednou koláž (to jsem asi trochu přehnal). Vzdáleně
     lze  deska  připodobnit  např.  k  (IMHO)  skvělému  dílku od Waltari
     s všeříkajícím názvem  "Death metal symphony  in deep C",  které také
     předvádělo  symbiózu  metalu  (i  když  trošku  jiného  ražení  :)  )
     s klasikou v nebývalém rozsahu a navíc ještě bylo korunováno operními
     prvky.  Koneckonců sami  autoři svůj  styl popisují  následovně: "...
     Rhapsody  is  an  intricately  woven  blend  of  melodic  heavy metal
     combined  with baroque-inspirated  movements, choral  harmonies, folk
     influences,  percussion   dynamics  and  acoustic   wood  and  string
     instruments. ...".
     Velmi příjemně na vás dýchne atmosféra středověku(barokní nástroje ve
     středověku ? hah) z "unplugged"  songů (Forest of unicorns, Echoes of
     tragedy,  půlka Legendary  tales a  intra Ira  tenax a Virgin skies),
     které mají rozhodně blíž k hudbě á la Dead can dance než k metalu.
           Kapitolou samou o sobě je symfonický doprovod. Už jenom  výraz
     "doprovod"  je  zcestný,  protože  všechny   akustické  nástroje  jsou
     rovnocennou, neoddělitelnou součásti Rhapsody a celá hudba je na nich
     vystavěna  a díky  téměř bezchybné  kvalitě nahrávky  (drobné výhrady
     bych měl jen k ozvučení  bicích) tak  mohou vyniknout  všechny jejich
     nuance  a  ohromující  dynamika.  Jen  barbar  by nedal přednost před
     uzavřenými sluchátky (mušle) a poslouchal přes repro soustavy :^).
     Krátce  k  textům:  Všech  10  skladeb  je  tématicky spojeno v jeden
     fantasy příběh, něco na způsob  Kinga Diamonda; nic  mimořádného. Ale
     ruku na  srdce, chtěl bych  vidět člověka, který  poslouchá hudbu jen
     kvůli textům (fanynky Kelly Family se teď bouří ;).
           Vážná  hudba  neřekla  poslední  slovo.  Rhapsody  jsou  dalším
     důkazem,  že může  žít v  symbióze s  jiným hudebním  žánrem, aniž by
     ztratila něco ze svého půvabu. Přesvěčte se o tom sami.

                                                            / Finarfin




       Rhapsody - Legendary Tales

        1) Ira Tenax               6) Virgin Skies
        2) Warrior Of Ice          7) Land of Immortals
        3) Rage Of The Winter      8) Echoes of Tragedy
        4) Forest Of Unicorns      9) Lord of The Thunder
        5) Flames Of Revenge      10) Legendary Tales

       Rhapsody:
       Luca Turilli      : kytary
       Alex Staropoli    : klávesy
       Daniele Carbonera : bicí
       Fabio Lione       : zpěv

       Produkce: Sascha Paeth, Miro
       Studio:   Gate-Studio in Wolfsburg/Germany, 96-97.
       Limb Music Products & Publishing
       http://www.world-online.de/limb-music


            výheň