--- - - ------ --- --------- ------- ------------- ------- -- --- ----------------- ----------------- ----------- --------------- ---- ---------- --- •---------- ------ ----------- -- -- - ----- ---- 1 9 9 7 ------------ -- ------- ----- ----- - -------- -- ------ - ------ - ---------------- --------------------- ---• ----- ------- --- --- ------------------ ----- ------------- --------- ---------------------- ... prolog ... Loni jsem slíbil, že se letos znovu zúčastním akce s názvem Přehlídka středoškolské odborné činnosti. Jelikož své sliby (většinou) plním, stalo se tak, a v úplně stejném složení našeho vědeckého hypertýmu jsme společně s Markym vyrazili dne 12.6.1997 z Karlínského náměstí směrem k Hradci Králové, kde se soutěž letos konala. Oproti loňsku bylo však velkým rozdílem, že se soutěže zúčastnil i ReDox s Fatalem, takže jsme nejeli zas tak docela osamoceni. Jak už je tradicí, i letošní reportáž rozdělím do zavedených celků, a tak mi nezbývá, než ji "slavnostně" zahájit odjezdem z Prahy. ... čtvrtek 12.6.1997 ... Autobus byl fialový, s čirými skly a bez klimatizace. To by až tak nevadilo, jelikož jsem vezl zásoby toniku a Fatal, který je tvor světloplachý, zatáhl záclonku na okně a toto otevřel. ReDox už počátkem cesty vytáhl odkudsi z kapsáře Walkmana značky SONY a prohlásil, že bude poslouchat Orblivion. Mimojiné se zeptal, zda nechce někdo poslouchat s ním, jelikož jeho přehrávač má výstup na dvoje sluchátka, a já mu okamžitě odpověděl, že s radostí. Cesta tedy ubíhala zajímavým stylem. V jednom uchu jsem měl sluchátko a poslouchal industriální zvuky Orblivionu a v druhém uchu jsem neměl nic a vnímal jsem jím rozhovor vedený mezi Fatalem a Markym. Pravda, diskutovalo se o nejrůznějších tématech, ale většinou se jednalo o věci nezáživné. Pozdvižení způsobil akorát průjezd okolo automobilu s blikajícími reflektory na zádi, při kterém Marky nadšeně výskal a byl spokojen s tím, že od loňska už je ten fotonový pohon daleko lepší a že už to dokonce jede. Dalším zpestřením jízdy byl fakt, že Marky do Hradce jezdí se svou rodinou celkem často, a tudíž nás v každé zatáčce informoval, kde obyčejně zvrací jeho bratr a jak daleko to ještě do Hradce je. Když už jsme měli jízdy tak akorát, zjistili jsme, že pole, ktará lemovala silnici až doposud, se změnila v městskou zástavbu. Jízda byla nyní přerušována častými prodlevami na křižovatkách, a tak jsme se věnovali pozorování okolí. Jako nejvějtší zajímavost si dovolím označit trojici Rómů, vlekoucích na zánovním kočárku televizi značky Rubín. Oproti loňskému roku se však nezměnila řidičova znalost jiných lokalit, než je zrovna Praha, a tak jsme Hradcem bloudili obstojně dlouho. Na řidičovu omluvu musím dodat, že byl jiný než ten loňský a že tedy mohl zase dobře znát Plzeň. Ale konečně jsme se dostali k jakési kubofuturistické stavbě, která nápadně připomínala všemožné "domovy mládeže" všude po světě. Ve svém odhadu jsem se nemýlil, pouze řidič byl asi vzhledem budovy poněkud zastrašen, a tak s námi popojel o kilometr dále, ale to jen proto, aby se otočil a vrátil nazpět. U oné budovy jsme vystoupili, pobrali všemožná zavazadla (Oproti loňsku jich značně přibylo. Posuďte sami - počítač, monitor, klávesnice, joystick, myš, bedničky, kazetofón, šatstvo, asi 40 kazet, harddisk, šroubovák, notebook, atd...), a jali se pochodovat směrem k budově. Při budově jsme už byli netrpělivě očekáváni a podrobováni prezenci a sčítání lidu. Když nás všechny spočítali a zjistili, že jsme cestou nikoho z autobusu nevytrousili, oznámili nám, že až se ubytujeme, půjdeme na "slavnostní zahájení v podnikatelském centru". Tato věta byla pro nás horší než morová rána, a tak jsme po zbytek dne byli nějací schlíplí. To jsme ale ještě netušili, jak s námi budou organizátoři nakládat během ubytovávání. Nejprve jsme zamířili k jedné budově, slušně zaklepali (musím podotknout, že jsme byli stále shromážděni ve skupině čítající zhruba 25 lidí), vešli dovnitř, my s plnou polní jsme řádně pokřtili své počítače otlučením o kamenné schody a tam už nás očekávala usměvavá paní, jež nám se slzou v oku sdělovala, že pro nás už se v této budově místo nenajde a že musíme o dům dál. Vyšli jsme tedy zpět před stavení a dali se na pochod směrem pryč. Po deseti minutách ostré chůze jsme minuli i místo, kde se s námi autobusák otáčel, přešli přes starobylý most, prošli okolo kasáren, kde si na nás, vida naši bagáž, již mlsně brousili zuby, a dostali se k další "ubytovně mládeže". Ta byla, narozdíl od té předchozí, staršího typu (podobné baráky jsou k vidění v Praze na Smíchově) a ukryta v nějaké zapadlé uličce. K našemu velkému překvapení nás z této architektonické památky nevyobcovali, nýbrž nás vřele přivítali a pozvali dál. "My chcem ňákej štyrlůžák," sděloval Marky ubytovávací paní naše požadavky. Jak vidno, v tomto domě splněných přání se našel i čtyřlůžkový pokoj, my do něj zapadli, rozhlédli se, ReDox, ale i my ostatní, s radostí zjistil, že se zde nalézá hned několik zásuvek a začali jsme s vybalováním věcí. Jako první přišel na řadu chudinka můj počítač, který měl té jízdy autobusem už dost a já měl velké obavy, zda se ještě někdy setkám s daty na harddisku uloženými. Podle hesla, že nic nejde napoprvé perfektně, jsem musel ještě zastrčit řadič do slotu, vyhledat větráček od procesoru, který byl zapadlý kdesi v diskeťárně a přimontovat druhý harddisk. Pak ale vše krásně naskočilo a i ReDox byl úplně ohromen kvalitou obrazu na černobílém monitoru. Mé obavy o disky se nepotvrdily, a ani na jednom z nich nebyl žádný "bedblok" navíc. Od této chvíle jsme tedy byli ubytováni a zanedlouho jsme měli být shromážděni v podnikatelském centru k vyslechnutí zahajovacího programu. Ještě než jsme odešli z pokoje, dohodli jsme se, že cestou ze zahájení musíme někde sehnat zásoby potravin a pitiva na večer. V podnikatelském centru už bylo pořádně narváno. Já s Markym jsme navrhli co nejrychleji se dostat do přednáškového sálu, protože jsme velmi dobře věděli, jak vše loni probíhalo. Prodrali jsme se tedy davem lidí a dostali do místnosti určené k slavnostnímu zahájení. Přesně podle předpokladů zbývalo už jen pár volných židliček a v rohu místnosti už postávaly malé dětičky s hudebními nástroji v rukou. Usadili jsme se tedy na volná sedátka a začali očekávat to nejhorší. Drahnou chvíli se nic nedělo, ale najednou se za řečnickým stolkem vztyčil nějaký občan a začal přednášet. Bohužel nebyl vůbec slyšet, ale sám si to asi neuvědomoval, takže až po pěti minutách napadlo někoho inteligentního zapnout zesilovač. Mluvčí znejistěl, raději se optal publika, jestli jsme něco slyšeli a po ujištění, že ne, začal svou řeč znovu. Pak tlachalo ještě dalších deset lidí, ještě jednou si to ve stejném pořadí zopakovali a nakonec přišel folklórní soubor. Tedy, musím říci, že loňský Metaláček byl proti tomuto příšernému skřípění a pištění úplný symfonický orchestr, a tak jsme tedy trpěli úplně nejvíce z celého zahájení. Dětičky ale zanedlouho odcupitaly, my si oddechli a člověk, jenž zahájení zahajoval, ho také skončil. Mezitím jsme skočili nakoupit (obchody v Hradci jsou velmi skryté a jejich zavírací doby jsou velmi časné) a opět jsme byli na našem pokoji. Já s Markym jsme hodlali dodělávat Beavise (naše práce (mimochodem úplně stejná jako loni)), Fatal se chystal do hostince a jediný ReDox neměl na večer žádný program. V 19.00 odešel Fatal do místní nálevny nasávat špiritus, já a Marky jsme zasedli k počítači a ReDox se uvelebil na svém lůžku, pustil velmi nahlas Spookyho a pročítal si informační zpravodaj Celostátní přehlídky SOČ 1997. My u stroje jsme se jaksi nemohli soustředit na programování, a tak jsme střídavě odpadávali a jeden pařil, přičemž druhý z nás seděl u notebooku a tam hrál Wolfensteina, jedinou to hru, která tam byla nainstalována. Do toho všeho řval kazetofón a ReDox, který nahlas předčítal názvy prací. Je zajímavé, že právě ReDoxe velmi zaujala práce s názvem "Sexuální život na středních školách", kterou měla prezentovat jakási dvě děvčata. Nevím, co od prezentace očekával, ale prohlásil, že se ni určitě půjde podívat. Situace na pokoji byla neměnná až do příchodu Fatala po 23. hodině. Poté se rozvinul mezi ním a ReDoxem živý rozhovor, bohužel si již nepamatuji, o čem byl. V průběhu 1. hodiny ranní byli oba rozhovorem natolik unaveni, že se rozhodli jít spát. Tou dobou jsme my neúnavní přestali pařit a dali se konečně do práce. Stejně jsme nic neudělali a navíc k tomu jsme se po celou dobu velmi hlasitě chechtali, což nesl velmi nelibě zejména Fatal. Pořád sebou mlel v posteli a sprostě nám lál. V pět hodin jsme toho měli i my dost a šli spát. ... pátek 13.6.1997 ... Probuzení následujícího dne nebylo zrovna příjemné. Fakt, že jsme spali dvě hodiny, před námi byly obhajoby a zrovna byl pátek 13., se na nás podepsal velmi záporně. Když jsme se o pár minut později vlekli po městě na snídani, připomínal pohled na nás záběry z filmu Noc oživlých mrtvol. Ke snídani byla nějaká hnusná pomazánka, ze které se všem kromě Markyho udělalo nevolno, a tak jsem ze snídaně pospíchal rychlým krokem na záchod. Otamtud bylo už jen pár kroků do místnosti, kde se měly obhajoby konat. Tam už seděli všichni soutěžící i porotci ve slavnostních hávech, a právě začínala prezence. Ještě jsme si došli na pokoj pro disketu s Beavisem, já si dal dvě kafe z automatu, abych vypadal jako člověk, a už jsme tryskem letěli k obhajobám. Jejich průběh opět, jako loni, zamlčím, ježto je to něco strašně nezáživného. Akorát si postěžuji, že porota nevzala na vědomí naši usilovnou práci a zničené mozkové buňky, a tak jsme skončili na předposledním místě, oproti ReDoxům, kteří po příchodu z obhajob přímo zářili a říkali, že první nebudou, jelikož v jejich kategorii byl nějaký člověk s kdoví čím, takže budou nejlépe druzí. Ale nepředbíhejme událostem. Po obhajobách a po obědě se ReDox s Fatalem snažili dospat probdělou noc, zatímco já jsem jako o závod jezdil F1GP a Marky poslouchal kazety. Na večer organizátoři (narozdíl od loňské diskotéky) neuchystali žádný zábavný společenský program, takže jeho příprava zůstala na nás. Už odpoledne jsme s Markym začali pařit UFO na čas, takže jsme měli o večeru rozhodnuto. Fatal plánoval opětnou návštěvu pohostinství a ReDox pevně odolával jeho lákání. Prostě to vypadalo na další noc beze spánku. Avšak asi v 10 hodin nás UFO přestalo bavit, a tak ReDox navrhl, že bychom mohli společnými silami stvořit nějaké hudební dílko. Navrhl jsem house a můj návrh byl přijat. Marky skrze sluchátka samploval výkřiky, kecy a zprávy o počasí, já to vše dával dohromady a ReDox sebou škubal do rytmu. Markymu se jeden sampl povedl natolik, že po jeho zařazení do skladby všechny popadl takový záchvat smíchu, že já, který jsem měl zrovna v ústech nápoj, jsem ho musel potupně vrhnout zpátky do kelímku a tento pak nepozorovaně vylít z okna. Fatal přiharcoval na pokoj později než ve čtvrtek a byl celkem v náladě. Ale na nás neměl. My jsme důsledkem oné hudby vypadali jako po požití dvou litrů čistého lihu, a tak jsme se stále debilně chechtali, ReDox vykládal o buddhismu a meditaci a Marky přišel na nápad dát Fatalovi, jenž právě odešel do sprch po našem ujištění, že už tam nikdo není, do lůžkovin prázdné lahve. Učinili jsme tak a zhasli. Když Fatal přišel, vůbec ničeho si nevšiml a teprve když uléhal, zjistil, že má cosi v posteli. Potom lahve vyndal a začal jimi metat směrem k Markymu, který se prozradil hlasitým smíchem. Ten si to nenechal líbit, a tak flašky navštívily vzdušný prostor ještě dvakrát, než to ty dva přešlo. Potom jsme se dohodli, že dnes už žádné ponocování nebude, nařídili budíka ve W95 na půl sedmou a chystali se usnout. To se nám ještě dlouho nevedlo, protože Fatal ochotně odpovídal ReDoxovi na jeho ustavičné dotazy o nejrozmanitějších druzích alkoholu a ReDox zase vyprávěl o různých možnostech, jak se dostat do transu a o výhodách a nevýhodách těchto duševních stavů a vůbec o všem možném. Pak už mi z toho šla hlava kolem a já pomalu usnul. ... sobota 14.6.1997 ... Ráno jako každé druhé, tedy přesněji jako to včerejší. Kruhy pod očima, nerovná chůze a velmi časté zívání signalizují, čeho si mé tělo žádá nejvíc. Protože byl na dnešek připraven kulturní program s názvem Prohlídka Hradce Králové a ježto jsme již včera, přihlásivše se na něj, dostali brožované průvodce městem, rozhodli jsme se, že během procházky najdeme nějaký příhodný park s mnoha lavičkami, zahrajeme si na homelessáky a pořádně se prospíme. S nadějí jsme tedy vyrazili na snídani, tam jsme se občerstvili a poté šli obhlédnout ještě pár budov, náležejících ke komplexu střední školy strojní, kde se celá SOČka letos konala. Dostali jsme se i do nějakého domu, kde měla probíhat další alternativa sobotního programu - beseda s Jugend Forscht. Jak jistě víte, ReDox je známý svým negativním postojem ke všemu německému, a tak jsme rychle vypadli pryč. Dále jsme se dostali do budovy, kde se nalézal automat s pitím a šatna, kam jsme si měli odložit svá zavazadla (to jsem vám zapomněl říci - v pátek večer jsme se dozvěděli, že v sobotu ráno už musíme vyklidit ubytovnu mládeže se vším všudy, tedy i s našimi supertěžkými a superobjemnými počítači). Zavazadla jsme v šatně odložili, já si dal asi 3 kafe z automatu a usadili jsme se na sedačky, které zde byly také umístěny. ReDox nám začal předvádět, jak koncentrací mysli dostane své tělo skrze nápojový automat, ale nemohl to dokončit, jelikož se objevili lidé z naší pražské výpravy a sdělili nám, že procházka Hradcem začíná. Chtě nechtě jsme se tedy přidali k neuspořádanému hloučku lidí, kteří, kupodivu, na tom byli se spaním asi tak stejně jako my a jako by nás táhla společná myšlenka, vydali jsme se směrem k místnímu parku, jenž už někteří z pražské výpravy stačili poznat. V parku jsme našli místo, kde bylo asi 30 laviček, různě se na ně naskládali a pokoušeli se usnout. Lavičky byly však velmi tvrdé a měli pro spaní zcela nevhodný tvar. Proto se skupinka z našeho pokoje oddělila a vyšli jsme hledat něco lepšího. Našlo se. Dvě pískoviště, do kterých začali Marky s ReDoxem okamžitě rýt pentagramy, a okolo několik pořádných laviček s rovným sedátkem. Já jsem ulehl a snažil jsem se usnout. Mezitím Marky napsal na papírek otčenáš a začal ho číst pozpátku, přičemž ReDox stál uprostřed jednoho pentagramu a vzpínal ruce k obloze. Fatal se smál jejich prostotě a říkal, že čekal všechno možné, jen tohle ne. Posléze, když se ďábel nezjevil, toho nechali, probudili mne a řekli, že jsou odpočatí a že jdeme do města. Ve městě toho moc nebylo, Marky si stále stěžoval na žaludeční potíže a ReDox si koupil nějaké pamlsky. Chodili jsme takto velmi dlouho, než jsme objevili solidní kavárnu 3. cenové skupiny (oproti Praze ale perfektní prostředí a daleko nižší ceny), vešli tam a já si dal toho dne již poslední kávu. Můj návrh, abychom se vykašlali na oběd ve školní SOČkařské jídelně a místo toho se naobědvali tady, však neprošel, a tak jsme se museli zvednout a vracet se směrem ke komplexu středních škol strojírenských. Tam jsme spořádali velmi chutný oběd (první dobré jídlo, které v Hradci bylo), Marky polovinu nechal a zelený se odpotácel na záchod, a měli jsme ještě dvě hodiny času do slavnostního zakončení XIX. celostátní přehlídky středoškolské odborné činnosti. Tuto dobu jsme trávili sezením v budově s nápojovým automatem a se šatnou, kde byly naše věci. Půl hodiny před zakončením se Fatal s ReDoxem převlékli do slavnostních úborů a vyšli jsme do podnikatelského centra, kde vše začínalo a kde mělo vše zase skončit. Dorazili jsme tam tak akorát, abychom si vybrali nejlepší místa, usadili se a zvědavě sledovali občany, jež do místnosti nosili velké krabice s nápisy SONY, tašky s tímtéž emblémem a upomínkové balíčky a nějaké knihy a všechno možné další haraburdí. Pak se dostavili členové ústředního výboru SOČ, hluk v sále pomalu ztichl a předseda se ujal slova. Mluvil dlouho o našich zásluhách, pak mluvil zas někdo jiný, pak nějaký stařík, který byl tak vtipný, až se mu začalo tleskat, a potom ještě někdo a pak konečně jakási ženština pronesla, že nyní se budou vyhlašovat výsledky. Jako první šla na řadu kategorie, kam spadal ReDox s Fatalem. Oni to jistě nečekali, ale my ostatní ano, a tak se nebylo ani co divit, že po vyhlášení jejich prvenství jim celá pražská skupina provolávala nehynoucí slávu a vůbec všelijak hodnotila jejich (ne)očekávaný úspěch. Sami protagonisté této radostné události byli ovšem tak zpitomělí, že ani nevěděli co podepisují a převzali ceny. Potom přišli na místo, přijali naše gratulace a rychle začali rozbalovat balíčky, které od komise za své vítězství dostali. Ale dělat to neměli, jelikož organizátoři jim do nich nadělili tři noname diskety :-))), dvě propisky a knihu o Karlově mostě (dar pro pražáky jako dělaný). Protáhli tedy obličeje, ale radost z vítězství byla přece jen velká. Poté se vyhlašovalo všech dalších patnáct kategorií a jediní, kdo nás nakonec naštvali, byli soutěžící v oboru elektroniky a počítačové techniky, kteří obdrželi ony krabice od firmy SONY. Na nás s Markym se nedostalo vůbec nic, a tak jsme přednáškový sál podnikatelského centra vyklízeli s pocitem poražených. Došli jsme do budovy, kde byly uskladněny naše věci, vzali si je a zanedlouho si pro nás přijel autobus. Byl jiný než ten, kterým jsme sem přijeli, ale to nám bylo jedno. Horší zprávou bylo, že nás nevysadí na Karlínském náměstí, nýbrž u stanice metra zvané Skalka. Moc nadšení jsme z toho nebyli a když jsme tam dojeli, čekala nás ještě strastiplná cesta Pražskou integrovanou dopravou (asi dvakrát delší, než kdybychom jeli z Karlína). Notně utahaní (nejen cestou, ale i probdělými nocemi a vyhlašováním vítězů) jsme se dostali domů někdy okolo půl sedmé večer. ... epilog ... Soutěž, pořádaná pro tvořivé středoškoláky, nazvaná Středoškolská odborná činnost, tedy rok od roku upadá. Nevím, zda jsou v Plzni bohatší školy než v Hradci Králové, ale právě z Plzně jsem měl daleko lepší pocit. Také organizace celé akce se pořadatelům moc nepovedla a pokud připočtu subjektivní dojmy z našeho umístění, musím říci, že upřímně lituji těch tří dnů, které jsem tím ztratil. I pro ty, kteří se umístili, neplynou žádné výhody. Na vysoké školy museli dělat úplně stejné přijímačky jako my, takže i jim byly tyto tři dny úplně k ničemu. Jelikož tímto rokem přestávám být středoškolákem, nemusím tedy řešit dilema, zda příští rok pojedu znovu. Nemůžu tedy více, než jen politovat chudáky, co se za rok na SOČku vydají. Za soutěžní tým a za ReDoxe s Fatalem sepsal během několika dnů Ferda výheň