.     . .
                       .       .    .
                                        .
                   .         .    .            
                                   .      .     .  .      .
                      .        Γ     .                     .  
              .      β .           .     μ                   ω. .
             .     σ   .                  ..    δ             .
              .                          .    .             ε     .
             . .              .                .  Γ    
                                .                               .
                      .                   .                 . 
               .                           .   .             ..  ..
                                            .

           Krize? Spíše  vystřízlivění z poměrně  dlouho trvající euforie.
     Tak by se dal charakterizovat můj současný pocit z počítačového světa
     vůbec. Ještě před rokem jsem se na většinu věcí díval jinak, ale časy
     se  mění.  Je  evidentní,  že  člověk  potřebuje  určité jistoty nebo
     alespoň naději, že se něco zlepší, ale poslední dobou mi obě kritéria
     velice znatelně scházejí. Když  si melancholicky zavzpomínám na dobu,
     kdy  jsem nadšeně  hltal pocity  z nově  nabytého nekonečného  zdroje
     zábavy, těžko  se mi chce věřit,  že nic  není  růžové tak, jak by se
     mohlo zprvu  zdát. Po určitých zkušenostech  jsem částečně pronikl do
     podstaty konzumace počítače  a mohu s klidným svědomím  říci, že jsem
     si jeho  využití v lidské  společnosti představoval úplně  jinak. Můj
     rozum zůstává  stát nad kvantem lidské práce, která  vytvořila to, co
     dnes máme ve svých vyhřátých slujích. Na druhé straně se člověku dělá
     mdlo,  když  pohlédne  na  nechutné  praktiky marketingové mašinérie,
     která tuto  práci šíří mezi  nevědoucí a lačný  lid. Je tu  celá řada
     firem, v  čele  s  oblíbeným  Microsoftem,  které ovládají naše mozky
     a nutí  nás  neustále  se  přizpůsobovat  jejich  plánům. Pořádají se
     gigantické veletrhy, jejichž účel  je jednoznačný: zahltit naše mozky
     dalšími  touhami,  jejichž   ukojení  přinese  plánovanou  prosperitu
     kdejakého příživníka.  Ale ani to  není vše. Asi  před rokem jsem  se
     přestal  zajímat  o  počítačové   hry.  Kdysi  oblast  velikých  jmen
     a velikých  skutků. Jen  tak  letmo  jsem prolistoval  dostupné herní
     plátky a  jedním slovem: nuda  jako řemen. Vypadá  to, jako kdyby  už
     neexistoval žádný  originální nápad, který by stálo za to realizovat.
     Je to bída  a děs. Firmy se předhánějí  v technické dokonalosti svých
     miláčků, ale chorobně zapomínají na  to, že největší kouzlo technické
     dokonalosti  nespočívá v  tom, že   ve svém  ultra reálném  3D enginu
     rendeří 60 snímků  za sekundu, ale v tom, že  i z technicky relativně
     zaostalých technologií lze vymáčknout něco naprosto nevídaného. Možná
     si říkáte, že současný vývoj  hardware je prostě tak závratně rychlý,
     že nemá  cenu šetřit ani  CPU ani data.  Možná je to  můj subjektivní
     mindrák  plynoucí  z  toho,   že  jsem  dosud  nezakoupil  výkonnější
     procesor.  Ale jedno  je jisté.  Čím rychlejší  hardware, tím línější
     programátor. Je až  nechutné, co si některé firmy  dovolují. Jedná se
     jednoznačně   o   plýtvání   s   technickými   možnostmi   současných
     technologií. Ale asi si říkáte, co se vlastně změnilo ? Vždyť podobná
     situace byla i před rokem. A to je právě ono. Všechno se řítí směrem,
     který  je možná  jediný možný,  ale rozhodně  ne ideální.  Je to jako
     s oteplováním  Země. Každý  ví, že  k němu  dochází a  že se  ledovce
     rozpouštějí, ale nikomu se nechce omezovat svoje vlastní pohodlí, aby
     tomu nějak  zabránil. Je to  snad chronická lidská  vlastnost, kterou
     příroda reguluje jeho vyhlídku na  nekonečnou existenci. Co je na tom
     všem  ale  nejhorší, je fakt, že  podobný efekt začíná pronikat  i do
     kruhů,  které se  ještě před  časem snažily  o jeho  zbrždění. Jednou
     takovou skupinou je demoscéna. Na  první pohled si připadám jako před
     pár lety, kdy jsem ještě startoval svojí stařičkou 386 a nadával, jak
     se ty nový  dema trhaj. Technicky jsem na tom  značně podobně i nyní,
     ale to, co jsem kdysi při  shlédnutí kvalitního dema cítil, se začíná
     rychle  vytrácet.  Snad  stárnu  a  jsem  zhýčkaný nezměrnou kvalitou
     starších dem, které mi na  stroji, který by současní dealeři označili
     za parní lokomotivu, běhají úplně bezvadně, ale ona kvalita se prostě
     vytrácí.  Je pravda,  že ještě  pár kultovních  skupin existuje,  ale
     mladá (slůvko mladá zde odpovídá i věku, jelikož s ústupem náročnosti
     tvorby  dem z  programovacího hlediska,  které je  podmíněno nástupem
     Pentií, se přibližuje realizovatelnost podobných projektů i relativně
     mladým  lidem)  nastupující  generace   prostě  filozofii  a  skrytou
     myšlenku demoscény nejen nechápe, ale pod vedením teamů jako Doomsday
     jednoznačně haní a převrací naruby. Dostávají se tak do stejné pozice
     jako  výše   zmiňovaní  tvůrci  počítačových  her   a  vše  to  spěje
     k plechovce od Pepsikoly.  Starým kmetům ubývá sil i nápadů, a tak se
     beze slova stahují do  svého soukromí  a nevědomky  se stávají otroky
     marketingových draků, proti  jejichž  praktikám  ještě před  pár lety
     bojovali. Tím se  začíná vytrácet jedna z velkých  jistot, která moji
     mysl  naplňovala nadějí,  že ještě  není všechno  zkažené, jak  se na
     první  pohled   zdá.  Ovšem  manipulovatelnost   lidí  je  nekonečná.
     Možnosti,  které současný  svět má, jsou nepředstavitelné. Ohromující
     zprávy   o  ďábelské   výpočetní   síle   Internetu  jsou   skoro  až
     apokalyptické, ale jedno je jisté. Všechny hodnoty jdou stranou,pokud
     se jedná  o zajištění prosperity  vlastního libida. V  přírodopise se
     dovídáme,  že prase  je  svojí  biologickou podstatou  velice podobné
     člověku.  Já říkám,  že někteří  lidé jsou  prasata, která umí mluvit
     a někteří jsou  ještě horší než jejich  biologičtí příbuzní. Stálo by
     za to  pouvažovat o zabíjačce. Problém by byl asi s jitrnicemi, které
     by pak  nikdo jíst nechtěl.  Ale pozor na  věc. Podívejte se  nejprve
     sami na  sebe. V tom totiž  tkví podstata celého prasečince.  Když si
     jedno prase uvědomí, že je prase, může ještě něco změnit, ale když si
     to neuvědomí, žere  dál a je rádo, že je co a ani mu nepřipadá divné,
     že se  přísun potravy a měkkého  sena stále zvyšuje a  že se chovatel
     usmívá a vystrkuje svoje bílé  zuby, které si pravidelně čistí pastou
     Colgate pokaždé, když dobrousí dlouhý zabíjačkový nůž. Ale co.Jak zní
     přísloví  prasat: "Když  do pekla,  tak na  pořádném koni!" Klidně si
     kupujte  nový  hardware,  zvyšujte  rychlost  svých  CD-ROM  mechanik
     a rozlišení  monitorů, instalujte  Windouze  95,98,NT ("new terror"),
     prostě užívejte života, za chvíli přijde pan Colgate, tak ať to ještě
     stihnete.  Není  jiné  cesty.  Hlavně  pozor  na  speciální  jednotku
     ministerstva vnitra, která se vás bude snažit přesvědčit, že právě vy
     jste  obávaný  počítačový  hacker   a  že  software, který jste právě
     vypálil na ultra-levné, pokud možno kradené médium, má hodnotu přes 3
     milióny  korun a  že všechno,  co od  této chvíle  řeknete, může  být
     použito proti  vám. Možná je to  ale všechno úplně jinak.  Chtěl bych
     mít  jednou takový  sen. Že  jdu na  návštěvu k  Billu Gatesovi  a on
     zrovna   dokončuje  ladící   práce   na   nové  verzi   Linuxu,  tedy
     nejrozšířenějšího systému naší planety, kterou  ovládla filozofie GNU
     projektu a všichni  lidé tvoří ku prospěchu všech  ostatních. Jen tak
     pokecáme  a melancholicky  zavzpomínáme na  staré časy,  kdy se ještě
     válel  v  prachách  takovým  nechutným  způsobem,  že si mohl  koupit
     v podstatě vše, co si usmyslel.  A jak potom zafinancoval nezávislost
     GNU projektu, který tímto pohltil  všechny snahy o komerční ovládnutí
     počítačového trhu. Takový krásný utopistický sen. Sami cítíte, že ani
     tohle by nebylo  úplně ideální. Je otázka, co je ideální. Možná právě
     to,  že  žádný  ideální  stav  neexistuje, je  podstatou  celé lidské
     existence. Člověk  potřebuje neustálou změnu a  napětí, které ho nutí
     k činnosti. Nejhezčí je vždycky doba  před revolucí. Pak už následuje
     jen gilotina. Takže co dodat na závěr? Milujte se a množte se. Amen.

                                                             ReDox


            výheň