-•- Města strachu V. -•-

           Sluneční  paprsky  jen  namáhavě  prorážely  husté, nízké mraky
      těžce   se   táhnoucí  špinavou  oblohou.  Šli  mlčky  a  pochmurnou
      atmosféru  doplňoval  vítr zoufale skučící v rozvalinách. Dan kráčel
      první, za ním Anna a na konci se šoural Dharma.

           Odchod  proběhl  ve  vší  tichosti  těsně před úsvitem. Od Jamy
      dostali  ještě  několik  rad,  trochu  jídla  a  poté jim představil
      svého  syna. Dharma vypadal takřka jako normální mladík, sice trochu
      vyzáblý,  ale nezdál se nijak deformovaný jako ostatní z jeho kmene.
      To  vše  jen  do  té  doby  než  mu  člověk  pohlédl  do očí, Danovi
      připadalo,  že všichni mutanti mají podivné oči, to co uviděl v těch
      Dharmových jím však otřáslo. Jeho panenky byly zářivě zelené, stejně
      tak  i duhovky a bělmo nebo alespoň místa, která se tak u normálních
      lidé  nazývají.  Dan  o  tom  chvíli přemýšlel, nápad mít s sebou na
      cestu ještě mutanta se mu nezdál nijak skvělý.

           Jama  a  dva  z  jeho lidí je doprovodili kanály jak nejblíže k
      okraji  města  mohli.  Dále  už museli sami a po povrchu, stoky tady
      končily. Závěrečná část cesty proběhla kupodivu bez obtíží. Nikdo je
      nenapadl ani nesledoval.

           Pomalu se blížilo poledne, když ruiny kolem zmizely a před nimi
      se  otevřeli  rozsáhlé  pláně  Pustin.  Dan  se  rozhodl  pro  malou
      přestávku na odpočinek a poradu kudy dál.

           Usadili se u zbytku pobořené, osamoceně stojící zdi, posledního
      výběžku  civilizace  za  nimi.  Dan  se  opřel  o drolící se zdivo a
      podíval se na Annu.

   "Půjčíš mi na chvíli tu mapu?" zeptal se.

   "Hmm...tady je," podala mu malý balíček. "Umíš v tom číst?"

   "Trochu," odvětil a rozložil papír opatrně na zemi. "Víš kde jsme teď?"

   "No, pro mě je to jenom změť barevných skvrn..." pokrčila rameny.

   "Fajn a ty?" obrátil se na Dharmu.

   Dharma se naklonil nad mapu, pak jí pootočil a ukázal prstem na okraj
   jednoho tmavšího místa.

   "Tady," řekl.

   Dan pokýval hlavou.

   "Správně... Mohl bys jí teď nastavit směrem odpovídajícím naší poloze?"

   "To jsem už udělal..." pronesl tiše.

   "Aha... No já se jen ptal..." zamumlal Dan. "Takže teď když máme jasno,
   můžeme vyrazit hledat ty vaše Poutníky."

   "Máš představu kde je hledat?" zeptala se Anna.

   "Myslím, že nebude třeba," zašeptal Dan a ukázal rukou do Pustiny.
   V dálce rozeznali tmavou postavu.

   "Pravděpodobně muž, zatím o nás nemá ani ponětí," ozval se Dharma.

   "Schovejte se za zeď, já se podívám co je zač," řekl Dan.

   Pomalu se blížil tomu muži vstříc. V dostatečné vzdálenosti od jejich
   úkrytu se skrčil za křoví. Čekal, věděl že musí jednat první a nedat
   protivníkovi šanci. Opatrně vytáhl vrhací nůž.

   Ten člověk se pohyboval jako duch, Dan ho uviděl až v poslední chvíli.
   Zjevil se před ním ze stínů a mířil na něj kuší. Dan hodil.

   V tom okamžiku ozářily postavu sluneční paprsky. Dan se zarazil.

   "Otče...?" vypadlo z něj.


   pokračování příště...

                                                                Caine


            výheň