Přináším  vám exklusivní  recenzi na  síťovou sešlost,  která se
     udála ze soboty na neděli 13.-14.7., tedy v době kdy se nám prázdniny
     již  slibně  rozjely.  Ale  hezky  popořádku.  Všechno to začalo mojí
     hádkou s parentsama,  že je mi jako už  sedmnáct a že teda s  nima na
     chatu na  víkend nepojedu, a že  tam na tom mejdlu  bude osm počítačů
     a žádnej chlast a ženský. První věc sice trochu zapůsobila na otčíma,
     ale mátinka byla nekompromisní, prostě  jedu a basta-fidly. Když jsem
     nasadil ostřejší výrazy a už jsem začínal bejt fakt naštvanej, začalo
     z jejich  strany  standartní  vydírání  a  vyhrožování  o zabavení mý
     mašinky.  Sice je  udržuji v  domění, že  když mám  počítač pořád bez
     krytu,  tak že  by mohli  dostat dvěstědvacet,  když ho budou vypínat
     a zabavovat, ale  voni by to projistotu  nechali udělat bratříka, ten
     je  mladej, něco  přece vydrží.  Nakonec to  skončilo kompromisem, na
     chatu  jsem jel,  ale k  večeru jsem  se mohl  vrátit busem do Prahy.
     A takhle uspokojivě  to dopadlo jenom  díky tomu, že  mi přálo počasí
     - zamračeno, i  když se pak  mátinka zuřivě opalovala  zbytek dne. Já
     jsem  ho klasicky  pronudil a  napsal i  kousek povídky,  pokračování
     poměrně úspěšnýho Projektu  Deimosu. A to už bylo  pět hodin, tak šup
     na  stanici   a  čekat  na  autobusíček   domů...a  čekat,  a  čekat,
     A ČEKAT...autobus  totiž  vynechal,  a  tak  jsem  se  k okýnku v něm
     tisknul až  o třičtvrtě hodiny později.  Mezitím slunce začalo pálit,
     jak si možná pamatujete, a ze  mě se lejt. Autobus byl neobvykle plný
     a bylo tam už  jen několik volných míst. A když  si v Říčanech ke mně
     přisedla asi šestnáctiletá  kočka, zlepšila se mi nálada  a řekl jsem
     si,  že to  zas nebude  tak hroznej  den. Jenže  jsme dojeli na další
     stanici a přistoupil prdůch  (pracující důchodkyně). Hbitě přiskočila
     jediným odrazem své  obouruční hole k nám a  hned: " Holčičko, pustíš
     mě sednout  ? Ty seš  taková mladá..." Co  mohla chudák holka  dělat.
     Bába si  kecla vedle mě a  já měl pro dnešek  autobusu plný zuby. Tak
     jsem jí aspoň zbytek cesty buzeroval a kopal jí v zatáčkách do tašky.
     Jinak proti starejm lidem nic nemam, ale...

          Domu jsem  se dostal v půl  osmý a volal kámošovi,  u kterýho to
     bylo,  že   opravdu  přijdu,  ať  zatím  instalujou  Duky  3D,  Důmy,
     Descenty,  Commandy  a  co  já  vim  ještě.  Přes telefon jsem slyšel
     poznámku směrovanou  mě, že nejmenovaný člověk  mě už KONEČNĚ dostane
     v Důmovi a  já se jenom usmál  jako vždy při těchto  slovech. To jsem
     nevěděl, že snad poprvé  budu mít problémy svoji neochvějnost udržet.

          Ale byl tu problém s bednou. On sice nebydlel tak daleko, ale ta
     bedna byla  docela těžká. Jelikož  hadr (rozuměj harddisk)  jako dnes
     snad již každý  používám jako přenosné médium (kromě  Devila, tomu se
     stala s  jeho Caviarem nepěkná věc,  ale to je věc  zvyku, Devile, já
     sem zrasil  už dva Seagaty -  ještě že Quantum zatím  drží), nemám ho
     v bedně napevno. Stejně tak diskeťárny  a zvukovky. S těma posledníma
     věcma problém nebyl, na ty ještě šroubky byly. Ještě že cédéromku mám
     v opravně, ta  váží aspoň dvě  kila. Ale hadr  jsem strčil do  baťohu
     s klávesnicí  a občerstvovacíma  doplňkama jako  žvejkačka Orbit  bez
     cukru a podobně. Abych nešel po ulici jak trapák s bednou ještě kdysi
     od  třiosmšestky, půčil  sem  si  tatíkovu bóžohódovou  asi hokejovou
     tašku,  kterou si  koupil někde  na zájezdě.  Cejtim se  totiž trochu
     trapně, když  nesu nezabalenou bednu a  nějaký pubertální výrostci si
     šeptají :  " hele, vole,  to je počítač,  ty vole !  ". Když jsem  jí
     zapínal,  trochu  v  bedně  křuplo,  ale  to  jsem ještě nic špatného
     netušil.  Pak  jsem  konečně  vyrazil  a  dorazil.  Dorazil s krásným
     obtiskem držadla  tátovy tašky v  ruce. Kámoš má  zrasený zvonky, tak
     jsem jak kretén asi pět minut řval do čtvrtýho patra, odkud se linulo
     jenom " hyper, hyper...bum,bum,bum ! ". Á, to vypadá dobře, jestli se
     tam teda dostanu. Pak už zazvonil bzučák a já byl za chvíli v pokoji,
     kde  už  byly  čtyři  čerstvě  sesíťované  mašiny. Některé teda spíše
     mašinky  (sorry VLB-Vojto),  ale pod  486-80 se  nešlo. Sponzor  bytu
     Dosky  mi  se  slzou  v  oku  oznámil,  že  dva lidi nedorazili a tak
     pojedeme jenom na  pět lidí.

          Pak jsem vybalil stroj a otevřel pracně přidělané víko, abych si
     tam  taky strčil  síťovku (do  bedny). Už  jsem věděl  co to  tam tak
     ruplo, Dři-a-půle byla  skoro zaražená v maďáku a  drátky ve větráku.
     Tak  sem  se  pak  ani  nedivil,  že  pak  zkopírovala už jenom jednu
     disketu, náhodou akorát tu s ovladačema pro síť. Pak už prostě nešla.
     Když  jsem zaklapl  bednu, tak  diskeťárnu ještě  náš síťový operátor
     zkoušel  přivést  k  životu  a  strkal  do  bedny  ruku nyní prázdnou
     pět-a-čtvrtkovou šachtou, ale akorát pak nemohl vyndat ruku a vypadal
     jako gynekolog.  Sám jsem si  to také musel  zkusit, ale dopadl  jsem
     stejně. Tak  jsem jí nechal svému  osudu, popadl hadr a  síťové věci,
     které  jsem  na  disku  neměl,  jsem  si  prostě  skopl. Než jsme síť
     rozchodili, táhlo na desátou a  my slavnostně otevřeli první (nebo už
     druhej ?) Tonik  - pravé pařanské to pití. A  pak už se jenom pařilo.
     Djůk  střídal  Důma  a   naopak,  jakožto  osvědčené  síťoviny.  Moje
     záležitost je Dům a nejradši  mám první level dvojky, ale předsejenom
     jsem se pustil taky do Djůka,  protože jsme měli ten level převedenej
     a ještě  docela dobře  a taky  to  dost  šlo. Pak  měl u  nás síťovou
     premiéru Descent, samozřejmě externí  death matchové levely (nejlepší
     je  wad DS)  Já hrál  Descenta na  síť ke  svému vlastnímu překvapení
     poprvé a tak  jsem se zpočátku potýkal s  trochu nezvyklým ovládáním.
     Ale po  několika hodinách, možná  tak kolem půl  třetí ráno, už  byla
     situace stejná  jako v Důmu. Pak  se to někomu kouslo  nebo se prostě
     něco stalo a tak jsem si dal s jedním kámošem Jaydeem Dumika jenom ve
     dvou. Řeknu  vám, jsem zvyklej,  že mě v  něm nikdo nezrasí,  ale teď
     jsem se první stovku killů  docela poťil. Rozdíl byl jeden, maximálně
     dva fragy. Pak  už naštěstí klasika. Schopní Důmaři,  ozvěte se, dáme
     partičku  !  Pak  chlapci  začli   hrát  Commanda  a  jelikož  se  mi
     neočekávaně  chtělo spát,  uvolnil jsem  místo zatím  jenom fandícímu
     člověku Mikovi a šel čumět na video na neslušné filmy. Asi po hodince
     mě  vzbudil jiný  člověk a  bylo střídání.  A znovu  Dům, Duke,  Dům,
     Duke... pak ještě párkrát commanda, kde neochvějně i proti třem lidem
     kraloval náš síťový operátor Maxipes...Sorry - Maxisoft. Ale my mu už
     jinak než Maxipes  neřeknem. Vono si docela zvyknete,  když celou noc
     řvete "Maxipes killed ! ". Samozřejmě  když někdo rasí vás tak to řve
     opačně. A  pak už začlo  to hnusný svítání,  i když v  přírodě ho mám
     docela rád. Najednou  bylo dvanáct v poledne druhýho  dne a my museli
     balit. Většina z nás si do  baťůžků přibalila i použité napuchlé ruce
     a skleněné oči (ráno to vypadalo skoro doslova tak). Dali jsme si pac
     a pusu (tu  pusu ne) a  bye domu  a  spát. Je to  síla, patnáct hodin
     v kuse,  ale pokud  máte tu  možnost, nenechte  si to  ujít. A jestli
     bydlíte někde na Lhotce nebo v  Modřanech a máte aspoň trochu slušnou
     mašinu  a nejlíp  taky síťovku  (NE 2000  kompatibilní), tak mejlujte
     a připište  tel. číslo,  možná se  ozvu, chce  to víc  než blbý lichý
     číslo  pět, osm  je určitě  lepší, aspoň  je do  čeho střílet.

                                          Síťové pařbě zdar !

                                                                GOnDaR

     P.S.  pozdrav  pro  účastníky : takže  čau  Jaydee  ( žádný strachy o
     koberec ), Ivane, Maxisofte, Outcaste a Miku.


            výheň