Coš takhle si dát
mini
H O R O R.
12. 5. 1996 Izrael
"Profesorko Nýdrlansová, pojďte mi pomoc.", ozval se radostný hlas
z čerstvě vykopané jámy. "Tady dole je to, co tu hledáme již takovou
dobu. Abych ti řek, pravdu jde mi z toho mráz po zádech. No podívejte
se například na tohle." Vzal do ruky ohavnou část lidského těla,
kterou nazýváme lebka. Byla v ní díra o průměru centimetru a v ní byl
strčen prst z nějaké ruky, která upadla při vyzvedávání z jámy.
Deník prof. Nýdrlansové
12. 5. 1996 Izrael
Dnes jsme udělali další krok k objevení nové, zatím neznámé kultury.
Při obědě, Erik si nedopřál ani doušek, vyhrabal z mazlavé země lebku
člověka, která vypadala, dá-li se to tak říci, jako nová. Sestoupila
jsem do jámy k profesorovi a pomohla mu odkrýt zbytek tohoto
překvapivého nálezu. Překvapivého pro naše kritiky. Nikdo nám
nevěřil. Při prvním pohledu do jámy mi připadalo, jako by všechny
tyto kostry byly spojeny v řetězec a to brutálním způsobem. Do
jakéhosi otvoru v lebce byl vložen prsteníček levé ruky vedle ležící
kostry. V dalších měsících bude vše pečlivě zapsáno, zakresleno
a připraveno pro převoz do ústavu abnormálních jevů. Po dnešním
rušném dni si dám již jen pořádnou, i když studenou, sprchu a půjdu
spát.
.
.
.
15. 6. 1996 Izrael
Nečekala jsem, že budeme hotový tak brzy. Dnes jsme dokončili všechnu
potřebnou dokumentaci a připravili nález k převozu domů.
.
.
.
30. 6. 1996 New York
Zlatá Amerika. Mohu se pořádně najíst a umýt. Dnes jsme měli plno
práce s vybalováním našeho nálezu. Bohužel při převozu, ještě na půdě
Izraele, jsme měli menší nehodu a o dvě kostry jsme nenávratně
přišli. S představením široké veřejnosti chceme počkat až do úplného
prozkoumání nálezu.
.
.
.
10. 8. 1996 New York
Dnes jsme dokončili rozbor i těch nejmenších drobností.
Ze všeho nejzajímavější je půda okolo koster, a proto jsme ji
podrobili analýze pomocí zvláštních metod, jež spočívají v měření
výsledného množství rozpadu radioaktivních látek a pro změření
kratšího časového úseku jsme využili radioaktivního uhlíku a jiných
četných látek. Zvláštní bylo, že okolní stáří půdy v žádném případě
nesouhlasilo se stářím zrnek které byly v záhybech a v zubech koster.
Tyto zrnka byly starší přibližně o dvěstě let a vůbec nezapadala do
struktury okolní půdy. To mi nedá spát a proto se snažím i v tak
pozdní noční hodině, jaká je nyní, zjistit něco bližšího. Volala jsem
profesoru Erikovy, ale bohužel doma se mi ozývá pouze záznamník
a v laboratoři je telefon vyvěšen. Zítra se s ním spojím, doufám, že
přišel na něco nového když zůstal déle v té laboratoři. Snad usnu.
11. 8. 1996 New York ráno
Bylo to hrozné a proto jsem se rozhodla vše zapsat ještě než
přijede Policie.
Přicházím k laboratoři. Je tam ještě světlo. "On tam je snad ještě
teď", řeknu si a sáhnu po klice. Dveře jsou zamčené. Prohrábnu si
kabelku a po kratším hledání nahmatám klíče. Odemknu a ihned za sebou
znovu zamykám. Vstupuji do našeho druhého domova. "Eriku? Halóó,
zlato sem doma!" Naskýtá se mi hrozný pohled. Kostry jsou složeny do
toho a samého tvaru, ve kterém jsme je našli. Jen jedno místo je
volné. V rozčilení se snažím utéct z tohoto místa, ale klíčová dírka
se zdá o moc menší než před chvílí. Po několika nezdařených pokusech
zasunout klíč mýma klepajícíma se rukama do otvoru to vzdávám. Nejsem
schopná chladně myslet. Jdu do kuchyňky a opírám se o dřez. Chce se
mi zvracet. Pomalu se mi vrací zpět zdravý rozum. Snažím se uvažovat.
Kdyby chtěl Erik ty kostry složit, tak by si mě pozval, a i kdyby je
chtěl složit sám, tak by to v žádném případě nestihl za jednu noc.
V tom mě to klepne. Vždyť jsme těch koster do Ameriky z jedenácti
přivezli jen devět. A jestli-že je v kruhu jen jedno volné místo
potom ... . .. Omdlela jsem. Na tak hroznou myšlenku si nedovoluji
ani pomyslet.
"Auu.. blbá hlava." Zvedám se a snažím se rozpomenout na události,
které předcházely mému pádu na zem. "Stála jsem u dřezu a asi sem se
o něj praštila. Ááááá moje hlava, mám jí jako škopek." Bolest hlavy
mi nedovoluje se prudčeji pohnout. Pomalu se otáčím a znovu spatřuji
ten tajemný kruh pospojovaných koster. Opravdu je jich tam deset
místo devíti, ale kde se tam vzala ta desátá? "Pane bože", vykřikla
jsem při pohledu doprostřed toho kruhu. Leží tam šaty Erika které
jsou prosáklé nějakou krví. Odhodlávám se k prozkoumání toho hrozného
místa. Nadzvedávám šaty. Udělalo se mi špatně. První zvratky se mi
povedlo ještě polknout, ale druhá vlna již byla nezadržitelná. Pod
šatmi leželo nějaké maso, a.. a .... vnit..řnosti.
Po chvilce kterou jsem strávila znovu u dřezu mnou projel mráz. čí
to jsou pozůstatky? Kde je Erik? Co se to tady děje? "áááááááááá"
"POMÓÓÓC sou to -+
|
|
+--+
+------+
+-+
+-------+
+---++
++
Policie objevila jedenáct koster pospojovaných velice
podivuhodným způsobem. Všechny měly v pravém spánku zasazený levý
prsteníček vedle ležící kostry, jen uprostřed ležely dvojí
pozůstatky. Jedny ženské,
a jedny mužské.
Převzato z W.M.
Wert
YGi: Zas krvavý mrtvoly, že vás to ještě baví ?!
výheň