ReDox

        V  posledním roce  svého života  se náčelník  Žlutý pes  dočkal
     následníka. Jeho syn Růžové tele se měl čile k světu a již v patnácti
     letech se  ujal vedení svého  lidu. Kmen Šimpevijů  se i přes  velkou
     úctu  ke Žlutému  psu nedokázal   smířit s  věkem svého  nového vůdce
     a mnozí se pokoušeli dokázat, že Tele  není ten pravý. Růžové tele se
     však nedal, a když pak táhli  bizoni, rozhodl se získat si úctu během
     lovu.
           Celý  kmen byl  již od  svítání na  nohou a  v táboře probíhaly
     horečné přípravy  na loveckou výpravu. Muži  si brousili zbraně, ženy
     sháněly  výbavu a  zásoby pro  lovce  a  starci lhali  dětem o  svých
     loveckých úspěších.  Všichni mysleli je  na blahobyt, který  si budou
     užívat  ještě dlouho  po úspěšném  lovu. Pak  bylo vše  hotovo a muži
     s Růžovým teletem v čele vyrazili na cestu.
           Už za  dva dni dorazili  do Údolí smrti.  Jméno údolí se  dobře
     hodilo k  dění v něm.  Každým rokem zde  Šimpevijové pozabíjeli tolik
     bizonů, že  je stěží dotáhli zpět  domů. Nyní se utábořili  za jednou
     vyšší skálou, aby si jich  bizoni nevšimli. Indiáni rozdělali několik
     úsporných  ohňů a  ohřívali si   večeři. Vtom  se zěmě  začala chvět,
     vzduchem se neslo vzdálené dunění, jako by se blížila bouřka. Napjaté
     očekávání vrchlilo v horečku. Sedící  lovci bezděčně hladili svá kopí
     a vzrušeně naslouchali sílícímu zvuku dusotu uhánějících obrů. Růžové
     tele již věděl,  co bude následovat. Krvelační zabijáci,  v něž se za
     tu chvíli změnila  ta hrstka večeřících rudochů, se  zvedali ze země,
     sbírali  své  luky  a  oštěpy  a  chvatně  naskakovali na koně. Mladý
     náčelník už seděl  v sedle a sjížděl borovým  hájem do údolí. Ostatní
     za ním.
           Na kraji široké pláně obepínané skalami se na moment zastavili.
     V posvátné  úctě  shlíželi  na  mohutná  těla  bizonů, valících se od
     severu.  Někteří nedočkavci  již vjeli  mezi zvířata  a ze svých luků
     rozsévali smrt. Postupně se k nim přidali ostatní a mrtvá těla bizonů
     se utěšeně množila. Náhle se od stáda oddělilo několik statných samců
     s velkými rohy a se stále větší  rychlostí se blížili k nic netušícím
     lovcům.
           První  si jich  všiml právě  Růžové tele.  Býci se valili proti
     němu, prášilo se jim od kopyt a skloněné hlavy s nebezpečnými rohy by
     vzbudili strach v každém člověku. Růžové tele se okamžitě se rozhodl.
     Musí zachránit své bližní a varovat  je. Trhl uzdou svého koně a mávl
     tomahavkem ne povel k ústupu. Ostatní se otočili, a už jen sledovali,
     jak Teleti  vyklouzává tomahavk z ruky,  letí vstříc útočícím bizonům
     a zasekává  se mezi  oči největšího  býka. Býk  jen díky setrvačnosti
     popoletěl ještě asi dvacet metrů kupředu a padl mrtev k zemi. Ostatní
     býci  se otočili  a ztratili   se mezi  zbylými bizony.  Indiáni byli
     zachráněni.
           V  táboře se  pak Růžové  tele konečně  dočkal. Uprostřed  mezi
     stany leželo mrtvé tělo bizona s červenou čupřinou na hlavě, úchvatné
     ve své  velikosti. Byl tak  těžký, že si  pádem sedřel veškerou  kůži
     z břicha včetně pohlaví. A tak byl  Růžové tele na památku svého činu
     pojmenován podle kořisti : Rudý vůl.

     Angličané, kteří legendu přivezli, překládají jméno onoho statečného
     náčelníka Red ox.


                                                YGi                             
                                                                                



            výheň