(\_/)
                                      <o⌐o>
                                       '^'
                                     Králíček

         Přesně  čtrnáct  dnů  od  jejich  setkání.  Nebyl  hezký,  ale byl
    okouzlující a  jí přitahoval. Líbilo  se jí jeho  sebevědomí, suverénní
    vystupování a žoviálnost smíšená s drzostí.
         Dnes je úterý.  Schůzka jako každá jiná. Co by  se mělo změnit? On
    vymyslí,  kam půjdou.  Vyhovovalo jí,  že o  všem rozhodoval.  Byla ale
    příliš zamilovaná na to, aby viděla, že je to naopak špatně.
         Byla krásná. Jen trošku baculatá a to jí tak trápilo; jak záviděla
    hubeným  dívkám!  Ještě  jeden  pohled  do  zrcadla... Vykartáčovala si
    světlé vlasy,  až měkce lemovaly drobnou  tvářičku jako ten nejjemnější
    samet. Usmála se sama na sebe, protože věděla, jak je krásná.
         Bylo  mrazivo. Natáhla  si kožešinové  rukavice z  bílého králíka.
    Bylo jí ho líto...  Musel být malý, měkký a heboučký. A  teď jsou z něj
    rukavice. Představovala si, jak králíčka hladí a krmí, jak jej laská, a
    když nic  netuší, omráčí jej  klackem a stáhne  jej, smutného, z  kůže.
    Otřásla  se hnusem   a nevěřila,  že by  někdo něco  podobného dokázal.
    Změnit se v krvelačnou bestii, když oběť nevidí žádné nebezpečí...
         Už tam  čekal. Bledý, nehezký  a hubený muž,  který tak uchvacoval
    pronikavě modrýma očima. Ve tmě vypadal cize. Až se toho zalekla...
         Vyrazili k řece. Vzduch byl syrový, z úst jim lehce proudila mlha,
    mráz  krutě štípal  do tváří.  Postavili  se  pod strom.  On ji  objal,
    políbil  a rozepl  kabát. Sundal  si bundu.  Zima mu  nebyla. Byl totiž
    rozpálen  jejím  tvárným  tělem,  kterého  se  mohl dotýkat pod huňatým
    svetrem.  Jeho ruce  sklouzly níž.  Vyhrnul jí  sukni, zbavil punčoch a
    spodního  prádla.  Již  dvakrát  předtím  se  o  to  pokusil, a ona jej
    zastavila.  Ale dnes  to neudělá.  Nebránila se.  Bylo jí zvláštně. Tak
    lehce, že jí bylo všechno jedno. A nejtragičtější na tom bylo, že se ho
    nebála. A ani  když s ní hrubě smýkl na  zem, na kterou předtím položil
    jejich svršky.
         Pak  pocítila prudkou  bolest.  Slabě  vykřikla: "Ne,  prosím, ne!
    Nechci to! Prosím!" žadonila, ale on jakoby neslyšel. Bylo pozdě. On ji
    držel  příliš pevně.  Její snaha  vymanit se  z toho ukrutného otroctví
    vyšla nadarmo. Rozplakala se. Zločin skryla neúprosná tma.
         Byl  konec.  Vše  skončilo.  Alespoň  pro  něj. "Byla jsi skvělá",
    prolomil zvučným  hlasem utrpení a  hrůzu této noci  a ani se  nesnažil
    zakrýt známky  sarkasmu a trpké  ironie. Zapnul si  kalhoty. Zapálil si
    cigaretu a  jí také nabídl.  Třesoucí rukou si  od něj cigaretu  vzala.
    Potřebovala to.
         Jak jen to mohl udělat! Vždyť je to vlastně znásilnění! Uvědomit o
    tom policii? Ne, to by studem umřela. Byl  první a o to to bylo horší a
    bolestivější. Oblékla se a zjistila, že  krvácí. Celé tělo ji bolelo od
    jeho  brutálního  sevření.  A  nejvíc  uvnitř,  tam  v  srdci. Právě se
    zklamala v někom, koho milovala a komu důvěřovala.
         Podívala se na své ruce. Ještě se třásly. Sáhla do kapsy, ale včas
    se zastavila - ty rukavice už nosit nebude...


                                                                 Snake


            výheň