⌠ ⌠ ⌠ ⌠
                                 .M.I.K.E.
                                  ⌡ ⌡ ⌡ ⌡

                                                                     
                                                                     
                                                                     
                                                                     
                                                                     
                                                                     
                                                                      


                        ..,---,A,n,t,o,l,o,g,i,e,---,..

           Když  se řekne  instrumentální hudba,  tak se  každému, kdo  se
     o tento styl  tvorby zajímá, vybaví  jména jako: Vangelis,  J.M.Jare,
     Jan Hammer  nebo právě Mike  Oldfield. Ani nevím  proč, ale asi  před
     čtyřmi  roky by  mě výše  uvedená jména  skladatelů asi nic neříkala.
     Tenkrát jsem poslouchal spíše vážnou hudbu, zejména kytarové koncerty
     a myslel si, že  už asi nic lepšího být nemůže.  Pak jsem ale náhodou
     objevil   v   šuplíku   s   kazetami   ošuntěle  vypadající  krabičku
     s popiskami: Mike Oldfield  - Five miles out a  Earth moving. Jen tak
     ze  zvědavosti jsem  ji strčil  do kazeťáku  a od  té chvíle bylo vše
     jasné. Tu kazetu jsem poslouchal pořád dokola a líbila se mi čím dál,
     tím  víc. Ani  byste nevěřili,  jak jsem  začal horlivě  shánět další
     Oldfieldova alba. Byla  to prostě mánie a já  jsem se tenkrát opravdu
     nechal  unést tou  geniální hudbou  až do  té míry,  že jsem  přestal
     poslouchat  všechno ostatní.  Zanedlouho mi  přibylo ve  sbírce kazet
     další Mikovo album:  Tubular Bells II a ani  tentokrát jsem se nemohl
     udržet a poslouchal jsem ho neustále  dokola a dokola. V té době jsem
     si myslel, že Tubular Bells II jsou vůbec nejlepší hudbou, jakou jsem
     kdy  slyšel.  Postupem  času  se  mi  plnila  zásuvka novými a novými
     kazetami  s popiskami  Mike Oldfield.   Ze začátku  jsem si  je musel
     nahrávat z gramofonových desek, protože Oldifeldova CDčka nikdo neměl
     a nikdo  nevěděl  kolik  a  jaká  alba  vlastně Mike vydal. Absolutní
     vrcholem mojí  mánie bylo zjištění,  že v jedné  nejmenované prodejně
     mají  snad  všechny  Oldfieldova  CDčka.  I  když  jejich cena nebyla
     nikterak  příznivá,  neodolal  jsem  a  s  měsíčními přestávkami jsem
     kupoval postupně neznámá  CDčka. A věřte mi nebo  ne, ale Oldfield je
     jeden  z  mála  skladatelů,  na  které  se můžete spolehnout, protože
     cokoli zplodí je prostě báječné a  nemá to ani nejmenší chybu. Prostě
     Mike Oldfield nedělá nic jen tak z nudy. Výsledkem jeho tvrdé a časvě
     náročné  práce je  vždy něco  originálního a  přitažlivého. Občas  se
     divím,  kde na  to bere  fantazii, jelikož  tolik vzájemně  odlišných
     melodií a  rytmů snad nezplodil ani  slavný Mozart, i když  na to měl
     poněkud  měně času.  Nemá cenu   mluvit dál  v obecné  rovině. Raději
     přistoupím postupně k jednotlivým albům v pořadí jejich vzniku.

            Tubular Bells (1973)

     Mikovo první album.  Hudbu k němu napsal asi  v 17 letech (přirovnání
     Mika k Mozartovy  je takřka přiléhavé) projekt pak  rozjel v několika
     verzích a proto si dnes není (kromě Mika samotného) nikdo jistý, jaká
     verze  je  vlastně  původní.  Tubular  Bells  jsou  rozděleny  na dvě
     přibližně dvacetiminutové části. V elektronické verzi se to jen hemží
     elektronickými  kytarami  všeho  druhu.  Hrají  většinou  hlavní nebo
     vedlejší melodii. Občas  zazní i jiné nástroje jako  flétna a trubka.
     Zvukové pozadí vyplňují různé syntetizátory. Vrcholem celé skladby je
     postupný (a  ohlašovaný !) nástup  všech možných nástrojů  s efektním
     koncem:  "and  the  tubular  bells...",  za  nímž  následuje ústřední
     melodie vytvořená  ze zvuků velkých kostelních  zvonů, které se staly
     symbolem  Oldfieldovy  hudby.  Existují   i  mnohá  další  zpracování
     a úpravy  Tubular  Bells.  Například  upravené  do čistě orchestrální
     podoby nebo  pro účely živého  vystoupení na Mikově  koncertním turné
     s názvem  Exposed,  které  se  konalo  v  několika  evropských zemích
     (Španělsko,  Německo, Belgie,  Holandsko, Dánsko  a Velká  Británie).
     Jeho   záznam  si   můžete  poslechnout   na  stejnojmenném  dvojalbu
     Exposed'79, které kromě Tubular  Bells obsahuje také zkrácenou podobu
     Incantations a bonusovou skladbu Guility.

           Hergest Ridge (1974)

     Toto  další   báječné  album  je   už  klasicky  rozděleno   do  dvou
     dvacetiminutových částí. První část je laděna do smutného, ale přitom
     nádherného tónu. Ústřední melodie je opravdu vynikající. Mike dokázal
     dokonale zkomponovat obrovské množství  nástrojů s ženským a smíšeným
     sborem.  V druhé  kratší části  se objevuje  jedna zajímavost. Asi si
     budete říkat, že jsem se zbláznil, ale podle mého názoru hudební směr
     kterému nyní  říkáme Techno a  směry jemu podobné  jako první objevil
     Mike  Oldfield. Asi  pěti minutová   pasáž druhé  části je  něco jako
     směsicí  tvrdého metalu,  techna a ambientu. Kdo  to neslyšel, asi mi
     neuvěří, ale je to tak. Tahle část by se mohla zdát jako nějaký Mikův
     výstřelek,  ale není  tomu tak.  Celé je  to promyšlené do nejmenšího
     detailu  a tato  na první   pohled divná  změna má  své opodstatnění.
     Nebudu vám  radit, jestli si máte  Oldfieldova CDčka kupovat, protože
     bych u každého alba řekl:"URČITĚ !" Takže se radši rozhodněte sami.

            Ommadawn (1975)

     Ommadawn  je  něco  jako  pohádka  o  princovi,  který  šel zachránit
     princeznu ze  spárů lidožravého draka. Je  to jedním slovem perfektní
     album, které vás přesvědčí, že  Oldfield je opravdový hudební génius.
     Skvělé  melodie  čerpající  ze  středověkých  námětů navozují opravdu
     pohádkovou  atmosféru. Takto  působivou středověkou  hudbu si  určitě
     nesmíte nechat  ujít. Je to perfektní  oddechové album. Obsahuje také
     tajnou bonusovou skladbu neznámého názvu  v níž účinkuje dětský sbor.
     Je to v vynikající tečka celého alba.

            Incantations (1978)

     Toto   gigantické   78   minutové   dvojalbum   je  něco  výjimečného
     v Oldfieldově  tvorbě. Kdyby  ho vypustil  do dnešního elektronického
     světa,  mysleli  by  si  všichni,  že  se  jedná  o  zvláštní  pojetí
     ambientního stylu  a měli by  v podstatě pravdu.  Čtyři 20ti minutové
     části navozují zvláštní atmosféru klidu.  Při poslouchání se vám zdá,
     že se čas  dlouze vleče a že jste se  ocitly v jiném světě. Perfektně
     se při  něm usíná. Pro  ty, kteří trpí  nespavostí, můžu Incantations
     jedině doporučit, protože je spánek s jistotou přepadne hned po první
     části.

            Platinum (1979)

     Tímto albem se Mikova tvorba přesunula do pomyslné druhé fáze. Ve své
     podstatě  změnil trochu  svůj  melodický  styl, kterým  oplývali jeho
     předešlá alba.  Úvodní instrumentální skladba  Platinum má vynikající
     kompoziční složení. Úplně nové  a neohrané originální melodie ukazují
     jak  chce Mike  pokračovat ve  své tvorbě.  Poprvé s  Mike Oldfieldem
     spolupracuje  větší  kolektiv  lidí.  Mike  hraje  na  svoje klasické
     nástroje (kytary,  syntetizátory), ale na  ostatní hrají jeho  hosté.
     Zpěv obstarává smíšený sbor, Mike a Wendy Roberts, se kterou Oldfield
     spolupracuje i na dalších následující albech svého nového směru.

            Music Wonderland (1980)

     Jedná  se  spíše  o  komerční  album,  obsahující  známé  Oldfieldovi
     (i  jiných  autorů)  melodie  v  trochu  jiném  zpracovaní.  Mike sám
     nezastírá komerčnost takovýchto výběrů, kterých v současné době vydal
     více než  požehnaně (Elements, The Complete,  Boxed, atd.). Já osobně
     bych  vám  doporučoval  zakoupit  výběrové  albu  The  Complete  (dva
     napěchované  CD disky  - 170  minut hudby,  cena asi  1000 kč), které
     obsahuje většinu výrazných Oldfieldových děl. Pokud se vám jeho hudba
     zalíbí, určitě vám, ale tento výběr stačit nebude.

            QE2 (1982)

     QE2  je  pohodové  album  obsahující  známé  Oldfieldovy skladby jako
     Arival  nebo   Mirage,  které  můžeme   dodnes  často  slýchat   jako
     podkreslující   hudbu  v   některých  televizních   pořadech.  Úvodní
     instrumentální skladba QE2 Taurus je  zajímavá tím, že má pokračování
     na  dalších  dvou  následujících  albech.  Je  to více méně ojedinělý
     případ, protože nic podobného jsem zatím neviděl. Melodičnost skladeb
     QE2 stejně jako  u dalších pět následujících alb  připomíná hudbu 80.
     let. QE2 je prostě Oldfieldovská klasika.

           Five Miles Out (1982)

     Zahajující insturemntální  skladba Taurus 2  patří vůbec k  nejlepším
     věcem,  které  Mike  napsal.  Její  druhá  část  je výrazně ovlivněna
     skotskou hudbou (Oldfield  hraje na kytaru která je  k nerozeznání od
     dud).  Když ji  jednou za  čas poslouchám,  vždy v  ní najdu  nějakou
     skrytou melodii, která mi při minulém poslechu unikla nebo jsem ji už
     zapomněl. Druhá část alba je  složena převážně ze zajímavých písniček
     rozličných žánrů.

           Crises (1983)

     Písničky Moonlight Shadow a Shadow on the Wall zná určitě každý. Jsou
     to  jedny  z  mála  Oldfieldových  věcí,  které  se  hrají  běžně  na
     komerčních rádiích. Spíše  to byly hit diskoték 80. let  a od té doby
     se ujaly  jako všeobecně uznávaná  komerční skladby. Crises  je první
     Mikovo album  které vyšlo původně na  CD disku. Úvodní instrumentální
     skladba Crises, v níž Mike sám zpívá, jenom ukazuje, že Oldfield jako
     skladatel  nemá konkurenci.  Následuje Moonlight  Shadow (zpěv Maggie
     Reilly), In High  Places (zpěv Jon Anderson) a  Foreign Affair. Pátou
     skladbou je finále Turus 3, kde  Mike předvedl své schopnosti při hře
     na klasickou kytaru.  Je to velice působivá záležitost,  která se jen
     tak  neslyší. Já  bych ji  řadil do  skupiny nejlepších Oldfieldových
     skladeb,  protože zahrát  naživo takový  part není  zrovna med.  Srší
     z toho  propracovaná  profesinalita,  kterou  postrádá 90% současných
     kytaristů. Oldfield  je prostě mistr  svého nástroje a  kromě toho si
     pro  něj skládá  hudbu a  ne naopak,  jako některé populární skupiny,
     jejichž  repertoár  sestává  ze  skladeb  v  nichž  použijí kombinaci
     s opakováním tří akordů, které se horko  těžko naučili a dělají s tím
     komerční úspěchy. Je mi z nich vyloženě blbě.

                                         1/2 


            výheň