G O n D a R   A l t a r o

                  P  R  O  J  E  K  T     D  E  I  M  O  S


                              I. N A B Í D K A

      "Dobré ráno, pane, dnes je 10. 7. 2072. Vaše káva bude za chvíli
hotová. Mám vám připomenout účty z banky. Pozítří vyprší termín pro splacení
půjčky ". To je teda pěkný ráno. Ještě ani neotevřu oči a už mám zase na
krku tu banku. Rukou šátrám po klávesnici, abych ten krám vypnul. Že jsem
se nechal přemluvit a tohle si nainstaloval. A ještě k posteli. Vždyť přece
vím, že obchody nejdou.
     Po válce mezi Amerikou a Japonskem bylo přes všechny ty jejich obranný
systémy zasaženo pár větších měst a půlka New Yorku je ještě teď v
troskách. Lidé, kteří přežili, chtějí zapomenout na pustiny plné
radioaktivity, které je obklopují ze všech stran a utíkají do virtuální
reality hledat krásnější světy. Rok po tom, co jsem odešel z armády, jsem si
na půjčku koupil obchůdek s virtuální realitou. První dva roky jsem i
docela vydělával. Pak se k moci dostaly nadnárodní korporace a ovládly celý
trh. Malí obchodníci jako já začali krachovat a brzy si našli jinou práci.
Obchod s těmahle mašinama byl ale vždycky můj sen, a tak jsem se nechtěl
hned tak vzdát. Hodně mi také pomáhal a pomáhá můj starý přítel z armády
Alan LeJoil. Zažili jsme spolu u letectva hodně rušnejch chvilek. Tenkrát v
osumašedesátym se na nás Japonci sypali jako mouchy... ále, zase začínám
myslet na minulost. Přitom pořád přicházejí účty za všechno možný a já
nemám ani kredit. Ještě dva dny a s obchodem je konec. Všechno zabaví.
     Z těchto myšlenek mě vytrhl pískot videofonu. Automaticky se spustilo
logo mého podniku.
" Hezký den, tady je obchod Lepší realita Mika Ryana".
" Čau Miku, tady Alan. Zítra večer letím na takovej 'pracovní výlet' na
  Měsíc do Lunatikonu. Nechceš letět taky ? Znám tam skvělej bar, kde
  dostaneš lepší skotskou než na Zemi !"
" Hmmm, díky Alane, ale něco mám. A stejně nemám kredity."
" Škoda, kdyby sis to rozmyslel, brnkni mi. Zatím nazdar" .
     Prima. Alan se letí bavit na Měsíc a já za chvíli nebudu mít ani na
nový ponožky.
Pípípí. Další videofon. Po mém logu se objevila tvář muže kolem padesáti s
nakrátko zasřiženými vlasy a malým knírkem.
" Dobrý den, mluvím osobně s Mikem Ryanem ? "
" Ano, to jsem já. Co si přejete ?"
" Zapněte, prosím, okruh proti odposlouchávání."
" Cože ? Momentík... hotovo, můžete mluvit."
" Mám pro vás kšeft. Vyděláte si 50 000 kreditů. 10 000 teď, zbytek potom.
  Co vy na to ?"
" Finančně je to víc než zajímavý, ale za padesát táců to určitě nebude
  žádná sranda."
" Naopak, zítra v 6.00 poletíte pravidelnou linkou do Lunatikonu a odtud
  Gravitonem k vědecké základně na Silent Beach. Tam zásilku osobně předáte
  našemu člověkovi - posílám vám jeho popis a heslo, podle kterého se
  poznáte. "
" Dobře, ale pro koho to budu dělat a proč si to neodvezete sami ?"
" Žádná jména. Pro nás je to menší riziko a pro vás kredity. Balíček si
  vyzvednete v úschovně na Off Road 22. Letenku vám také posílám. Zbytek
  peněz dostanete na Měsíci. To je všechno. Nashledanou. "
     Zázrak. Já možná nebudu muset prodat obchod. S tím se dá začít úplně
znova, třeba nakoupit výkonnější mašiny nebo začít se satelitníma anténama
jako Alan... Skvělý. Už se nemůžu dočkat. Začal jsem nervózně přecházet po
pokoji. Co je to za věc ? Drogy ? Na to mají svý lidi. Tak co teda ? Musím
se o tom něco dozvědět. Napíchnu se na městskou databázi a pro začátek
se podívám na něco o základně na Silent Beach. Určitě to bude někde v Moři
klidu. Kde mám helmu ? Tady. Rychle prolétávám obchodními koridory
s reklamami na všechno možné. Od té doby, co byl na Internetu povolen
obchod, se tam nedá ani hnout. Vlétávám do modře zářícího nápisu Městská
databáze a trojrozměrný svět se mění na program plný obyčejných rolovacích
menu. Jako vždy nejdříve přelétnu očima nejnovější zprávy ze všech světů.
Nová kolonie na Marsu, ceny rýže v Asii stoupají , unesena loď při cestě na
Měsíc. Nic zvláštního.
" Najdi informace. Klíč : Měsíc - Moře klidu - Silent Beach - vědecká
základna. Proveď. "
     Pár sekund se nedělo nic. Pak se objevily informace : standardní
lunární báze typu Tellar 3. Dvě hemisféry propojené spojovacím tunelem.
Posádka : 236 lidí. Účel : zkoumání vzdálených částí Velkého Magellanova
mračna . Co by tam tak " tajnýho " mohli potřebovat ? Vypnul jsem svojí
VFX 16 a nevěděl o moc víc než předtím. No jo, ale padesát táců je padesát
táců. Taky zavolám Alanovi, že s ním poletím. Co to ale může bejt za věc ?
Hmmm, ráno je moudřejší večera .

                         II.  K A T A S T R O F A

     Ráno jsem se probudil v jedenáct. Včera jsem odřekl všechny obchody
na příštích pár dní, takže se klidně můžu celý den válet. Asi ve dvě hodiny
jsem si došel přes ulici na oběd a pak balil. Do čtyř jsem pařil nějaký
nový blbosti s kámošema na Internetu. V úschovně jsem si vyzvedl balíček
a rychlodráhou odjel na kosmodrom v Dallasu.
     V odbavovací hale mě už čekal Alan - oblečený do křiklavě barevné
košile, bílých kalhot a s kloboukem proti slunci. Do odletu ještě zbývalo
půl hodiny, a tak jsme se rozhodli, že zajdeme někam na drink.
     Na dohled od baru jsem si ve skle výlohy všiml muže, který se mnou v
Seaettlu nastoupil do rychlovlaku. Typicky " nápadně nenápadný " : široký
šedý klobouk, kabát stejné barvy, respirátor proti smogu, černé brýle - nic
neobvyklého. Kdo by mě chtěl sledovat ? Trochu moc otázek za dva dny.
Prostě doručím balíček, seberu prachy a vrátím se na Zem jako boháč.
Jednoduchý.
     Odbavení proběhlo v pořádku. Při nástupu jsem se u neznámého popudu
otočil a onen neznámý muž tam stál - s doutníkem v puse - a díval se na
nás...

     Loď byla plná. Usadili jsme se s Alanem v první třídě a já si zalezl k
okénku. Pozoroval jsem proudící davy, ale neznámého muže jsem již
nezahlédl. Před námi se rozsvítil holonápis PŘIPOUTEJTE SE. Nebylo to nic
těžkého. Sedadlo se anatomicky ztvarovalo podle mého těla připraveno
absorbovat zrychlení několika g. Pak se rozsvítil nápis START a já zavřel
oči...

" Dobrý den, mluví kapitán vesmírné lodi TRIJAX. Nacházíme se na oběžné
dráze kolem Země a v několika minutách přecházíme na kurz Měsíc. Přistaneme
přibližně za devět hodin. Stevardky Vám za chvíli budou podávat
občerstvení. Přeji příjemný let. "
     Pořádně jsem se protáhnul a chtěl něco říct Alanovi, ale ten na svém
místě nebyl. Žena za mnou mi řekla, že před chvílí odběhl na WC. Pro sebe
jsem se usmál. Alan se nedokáže přiznat, že jako většina lidí trpí
vesmírnou nemocí, podobnou mořské. Ta nejčastěji přichází před spuštěním
gravitačních desek, které na lodi vytvářejí pseudogravitaci. Když jsme
spolu ve válce létali na Gravitonech, tak to nevadilo. Alan za chvíli
přišel, najedli jsme se a ještě asi hodinku klábosili o všem možným.
     Pak ztlumili světla a jako všichni cestující jsem si myslel, že
zbytek cesty prospím...

     Ze spánku mě vytrhlo kvílení sirény.Všude zmatek.Stevardi pobíhají
uličkami. Lékař se sklání nad nějakým, nejspíše zraněným, pasažérem.
" Mluví kapitán. Prosím, v klidu si oblékněte lehké skafandry, které jsou
pod vašimi sedadly. Nejspíše byl poškozen reaktivní pohon lodi a několik
gravitačních desek je odstaveno. Můžete pociťovat lehké závrati. Centrální
počítač je mimo provoz, proto je nastaveno manuální řízení a záložní
výpočetní okruh. Až budou všichni ve skafandrech, snížíme tlak vzduchu v
lodi, aby se zabránilo možnosti dalšího výbuchu v palivové části. "
     Jako odpověď lodí otřásla rána a celý trup se zachvěl. Sotva jsem
stačil zatěsnit helmu, objevil se holonápis PODTLAK. Po chvíli se skutečně
ručička na stěně ukazující tlak vzduchu pohnula směrem k nule. Seděl jsem
připoutaný v sedadle a křečovitě se držel opěradla. To je teda výlet. Já
věděl, že v tom bude nějaký svinstvo. Tolik kreditů bych nedostal jen tak.
Třeba je to jenom náhoda ! Ale tomu jsem nevěřil. Někdo nás musel
sabotovat. Sakra, že jsem to bral, teď tady všichni chcípneme. Za oknem
jsem zahlédl Měsíc, jak se posunuje od jedné strany okna k druhé. Rotujeme.
To znamená buď poškozený gyroskop nebo únik vzduchu. A ve skafandrech je
zásoba jen na tři hodiny...

     Šedý, pustý Měsíc posetý krátery a několika světélky vyznačujícími tři
lunární města. Tak tady umřu. Zkoumám každý detail tohoto tichého souputníka
Země a je mi nanic. A Měsíc se pořád zvětšuje...
     Ovládání se podařilo spravit jen částečně. Prý budeme nouzově přistávat
na odvrácené straně, do údolí v oblasti velkých pohoří u Moře klidu.
Parabolická anténa se výbuchem poškodila, takže vysílačka nefunguje. Nikdo
o nás neví. Na Měsíci je jediná základna v dosahu - Silent Beach. Na náhody
jsem přestal věřit.

Měsíční krajina již zabírá polovinu průzoru. Země na pozadí se ztrácí za
obzorem. Pak mizí úplně.
" Prosím, připoutejte se. Za chvíli se pokusíme přistát. Bůh s námi. "
" 10...9...8...7...6...5...4...3...2...1... kontakt ! "
Popruhy mi nárazem málem prořízly skafandr. Celá loď skáče nahoru a dolů.
Zhasla světla. Následující chvíle si pamatuji jen jako rozmazané fotografie.
Hlas sirény - červené světlo - pláč dítěte - jdu chodbou - krev - ležící
tělo s obličejem staženým ve smrtelné agónii - klopýtající postavy ve
skafandrech - syčení unikajícího kyslíku - přestupové komory plné lidí -
- pád do prachu Měsíce - umírající vrak kosmické lodi, na přídi hrdý nápis
TRIJAX - mávající postava, určitě nějaký důstojník - skupinka lidí -
- vrávorající postavy - nekonečná chůze, každý krok trvající stovky let -
- stav kyslíku těsně nad nulou - červené skvrny před očima - v dálce měsíční
landrovery - přibližující se postavy v těžkých skafandrech - přicházející
tma...

                                  2/3